Před sto lety v Praze dvakrát blaze nebylo. O životě ve městě během první světové války jsme si povídali s historikem Bohuslavem Rejzlem, kurátorem výstavy, která je až do 13. ledna k vidění na Florenci před Muzeem hlavního města Prahy.
Podle fotek to vypadá, že byla tehdejší Praha městem front.
To máte pravdu, ve frontách se čekalo prakticky na všechno – na bonbony, na pivo, na maso…
A také na informace z fronty.
Ano, davy se srocovaly i před redakcemi novin, kde se ve výkladních skříních objevovaly aktualizované zprávy o dění na frontě. Tady jste mohli vidět hlavně ženy, které zajímalo, jak jsou na tom jejich manželé, synové nebo otcové, jinde neměly možnost se k informacím dostat. V prvním válečném roce zas byla častým jevem velká srocení kolem kasáren, kde se rodiny loučily s mobilizovanými. Davy lidí mnohdy bránily plynulému provozu na chodnících i ulicích.
Pamětníci o první světové hovořili jako o „válce hladové“. Jak tom byla Praha?
Těsně před vyhlášením republiky bylo město v podstatě na pokraji vyhladovění, zbývaly poslední zásoby mouky a dalších surovin.
V kuchyni se používaly náhražky.
Ano, narazil jsem na zajímavé recepty z té doby, kde klasické ingredience vystřídaly různé náhražky. Místo mletého masa se používaly kopřivy, mouka se dělala ze žaludů a čaj z ostružinového listí. Školy pořádaly sbírky bylinek.
Co všechno bylo na příděl?
Skoro všechno. Vedle chlebenek existovaly sádelenky, máselenky i poukázky na kroupy nebo na mýdlo. To samozřejmě nahrávalo černému trhu, který za války jen kvetl.
V ulicích Pražané potkávali také exoticky vyhlížející uprchlíky z východních částí monarchie. Kolik jich v Praze bylo nejvíce?
Největší vlna uprchlíků z Haliče a Bukoviny přišla na jaře 1915, kdy jich tu bylo registrovaných 24 tisíc. Hlavně ženy, děti a starci, mezi uprchlíky ale najdeme třeba i herce evakuované z Krakova, kteří působili v Národním divadle. Máme zprávy, že ještě v roce 1920 se v souvislosti s bytovou otázkou řešil odliv uprchlíků, v únoru toho roku jich v Praze žilo kolem 1500.
V Chocni nebo Havlíčkově Brodě vznikly uprchlické tábory. Jak to bylo v Praze?
V roce 1914 se počítalo s tím, že se pro ně uvolní obecní byty v Klimentské ulici nebo fortifikační objekty na Petříně. Později se zjistilo, že prostory nebudou stačit, ve větší míře se začaly používat hospodářské budovy, více se zapojila i pražská Židovská obec.
Velkou část běženců tvořili haličští židé, probudil se i latentní český antisemitismus.
Ano, židé z Haliče byli jiní, většinou pocházeli z ortodoxních kruhů, odlišovali se vzhledem a přicházeli s naprosto rozdílnými kulturními i náboženskými zvyklostmi. Existoval celospolečenský tlak je segregovat a spěchat na jejich repatriaci.
Došlo také na pogromy?
Na podzim a v zimě roku 1918 došlo v souvislosti s protiněmeckými nepokoji i k několika pogromům spojeným s rabováním obchodů, které haličští židé vedli v oblasti kolem náměstí Republiky.
Do města museli přicházet také váleční invalidé.
V tomto ohledu hrála Praha důležitou roli, byla místem, kde se zotavovali vojáci. Putovalo jich sem na půl milionu. Vznikaly lazarety a provizorní nemocnice ze sokoloven a škol, takto využita byla třeba budova Strakovy akademie. Lidé měli hrůzy války pořád na očích.
Blíží se Vánoce, v jaké atmosféře se konaly ty před sto lety?
Třeba vánoční trhy, ty fungovaly i tehdy. Nad svátky se ale samozřejmě vznášel stín války – lidé nevěděli, zda jsou jejich příbuzní naživu, zda se muži z fronty vrátí. Vánoce byly vhodnou příležitostí k pořádání sbírek na vdovy po vojácích, hladovějící kojence nebo invalidy. Hned v prvním roce války, kdy v Praze hodně nasněžilo, vyrostli před Národním muzeem dva velcí sněhuláci s kasičkami.
Válka jako vedlejší efekt přinesla i jedno pozitivum. Velkou část do té doby čistě mužských profesí si zkusily ženy.
Je to tak, první světová znamenala genderovou revoluci, ženy vstoupily do mužského světa. Za muže, kteří byli na frontě, musely například ženy průvodčí zaskočit v pražských tramvajích. To do té doby bylo nemyslitelné.
