Co z pracovních činností vás baví nejvíce?
Všechno, protože spolu vše souvisí a vše spojují příběhy. Psaní a režírování je jejich vyprávění a organizace No Stress Music Video Awards (NSMVA), tedy festivalu, který oceňuje tvůrce videoklipů, je zase jejich vytváření. Za ty tři roky, co soutěž funguje, se už mnoho hudebníků spojilo s oceněnými tvůrci a natočili spolu klipy.
Proč jste NSMVA založil a už jste se na poli hudební scény a různých anket naplno zabydleli?
Nápad na tuhle soutěž vznikl vlastně ve chvíli, kdy jsem za sebou měl několik videoklipů pro různé skupiny a byl vždycky zázrak, že za ty minimální prostředky, které se u nás do klipů investují, vznikly. Na jednu stranu je to jasné, Česko je malý trh, velká investice do klipu se nevrátí, pokud samozřejmě nepatříte mezi top pět českých hudebníků, kteří se uživí jen svou tvorbou. Ale na druhou stranu všichni chtějí mít klip na světové úrovni a toho se za padesát tisíc korun těžko dosahuje. Že se to občas podaří, je jen proto, že klipy dělají srdcaři mezi filmaři, kteří do toho jdou celým svým talentem a nasazením a je jim jedno, že to dělají zadarmo. A protože to takhle dost často chodí na celém světě, vznikl nápad ocenit filmaře za tohle jejich odhodlání a talent. Akce, které by oceňovaly tvůrce klipů, skoro nejsou. Na rozdíl od těch hudebních. Za ty tři roky, co No Stress Music Video Awards pořádáme, se jeho kredit zvedl, hlásí se nám klipy z celého světa, každý rok kolem stovky, a musím říct, že každý rok jsou klipy lepší. Fakt, že letos jsou mezi finalisty výhradně čeští tvůrci, je pro mě důkazem, že má smysl NSMVA pořádat.
Jaká je kvalita českých klipů a jejich vývoj třeba za poslední dekádu?
Někdy je na nich vidět, že jsou podfinancované, někdy bohužel i to, že interpret chce klip, ale nemá ambici jím podporovat svou image, a tak jsou někdy plné klipových klišé – výrazových tanečníků, zpěvaček ve vaně a rozcházejících se párů. Ale to je obecně nešvar klipů po celém světě. Na druhou stranu tu jsou tvůrci, kteří klipy točit opravdu umějí, například režiséři Aleš Valtr, Amálie Kovářová nebo Tomáš Kasal. Dají si záležet na každém detailu – a na klipech je to znát. Ale kdybych to měl shrnout obecně, tak s radostí mohu říct, že kvalita českých klipů jde jednoznačně nahoru.
Jak těžké bylo vybrat nominované pro letošek?
Těžké. Protože těch skvělých klipů bylo letos opravdu hodně. Ale jako vždy, některé nadmíru vynikají, a to jsou ty, které získaly letos nejvíce nominací, což jsou klipy DJ Tribbse a Bena Cristovaa, Annabelle, Anny Vaverkové a Josefiny Dusk.
Co porota posuzuje?
Filmové kvality. Vlastně je důležité si nejdřív vypnout hudbu a dívat se na klip bez zvuku. Aby se porotci nenechali strhnout tím, že se jim prostě líbí, nebo nelíbí song, a soustředili se opravdu jen na filmařskou práci. Pak si zvuk zapnou a zhodnotí, jak obraz s hudbou ladí. Z toho pak vychází hodnocení a ti nejlepší se dostanou mezi finalisty. Skvělých klipů letos bylo opravdu hodně, takže se těším na sobotní slavnostní udílení cen a na radost ve tvářích oceněných tvůrců, až tu naši krásnou, ručně kovanou sošku budou třímat v rukách a budou si říkat, že ta dřina investovaná do natáčení stála za to.
Pojďme zpět k vám. O čem bude nový film Jedna noc?
Je to drama jedné noci s podtitulem Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Film je o mladém manželském páru s malým dítětem, který se vinou špatných rozhodnutí a půjček ocitl ve finanční tísni a manželka na splácení dluhů vydělává sexuálním livechatem. To samozřejmě vztahu moc neprospívá. A tak se jedné noci hlavní hrdina rozhodne, že s tím vším něco udělá... Pro mě ten film není ale jen o tom, jaké to je zadlužit se, ale především o devalvaci sexuální intimity. Ta byla dřív určena výhradně lidem ve vztahu. Byla něčím vzácným, soukromým, ale nyní zažíváme dobu, kdy už nic takového nenese, kdy je něčím běžným a kdy její prodávání není ničím výjimečným. Jenomže tím dochází ke zplošťování vztahů.
Píšete také knihy pro děti. Je to určitá forma odreagování se od ostatní práce?
Ano. Dětské knihy znamenají volnost. Můžete si vymýšlet, jak chcete, můžete se na svět dívat dychtivýma dětskýma očima, které ho teprve poznávají, a to je skvělé. Nestojí nad vámi nikdo s bičem, že tohle přece není možné a takhle to není podle reality, protože dětský svět je v tomhle prostě jiný. Na konci roku jsem vydal novou knihu Ruce vzhůru, tohle je přepadení a nikdo ani hnout!, která je o tom, že dva desetiletí kluci vtrhnou do banky s plastovými pistolkami, že ji přepadávají. Protože to na maloměstě nikdo nečeká, tak jim peníze dají. A oni pak neřeší ani tak to, co s penězi a za co je utratit, ale hlavně to, že najednou musí každému lhát, což se jim nelíbí, a tak se rozhodnou peníze vrátit.
Strážce streamu
