Praha byla ještě na konci 80. let asi nejzastřešenějším městem světa. Co ulice, tam alespoň jeden krytý chodník, aby chodcům nepadala na hlavu omítka, střešní tašky, zhroucené opaky a podobně. Byla místa, kde jste mohli za deště projít kus čtvrti „suchou hlavou“. Abych to nezužoval jen na Prahu, takhle vylepšené chodníky cesty pro pěší byly po celé republice, bez ohledu na velikost města. Snad jen Zlín, tehdy ještě Gottwaldov a Františkovy Lázně byly v této výzdobě skromnější.
Kryté chodníky jsou minulostí, zastřešují se jen, když se něco začne na domě stavět či opravovat. Ale jak se zdá, techniku klasického zastřešení vchodu či chodníku dřevěnou konstrukcí jsme nezapomněli. Procházel jsem v týdnu Spálenou ulicí a – najednou jedno takové krytí přede mnou. Dalo by se říci, že srdce zajásalo, vrátil jsem se do klukovsko-dospěláckých let. Jako by někdo přenesl starou konstrukci po půlstoletí dopředu časem. Ne, určitě jsem nejásal. Praha plná lešení mi opravdu neschází. To lešení ve Spálené určitě nezůstane dalších dvacet let. Jen člověka pobaví, jak hluboko máme v DNA jednak dávnou podobu města a jednak, jak nezmizela ona stará šikovnost postavit takové lešení, jehož styl se ani po desítkách let nezměnil.
Když si vyguglujete Spálenou ulici před rokem 1989. zjistíte, že byla několik let po obou stranách zastřešená od Karlova náměstí až k Máji. Lépe na tom nebyla Vodičkova a také po Václaváku jste se mohli sem tam pohybovat jen pod střechou. Kdo pamatuje průchod částí Jilské ulice k domu, kde sídlí restaurace U Vejvodů, tak tady se tunelem chodilo snad celé věky.
Pokud si vybavíte místa, nebo máte nějaké staré fotografie Prahy pod lešením, rádi z nich uděláme malou fotogalerii. Pište na pavel.hrabica@metro.cz.
