„To myslíš vážně? Výlet kvůli kytce?“ „Kvůli kandíku,“ řekne, jako kdyby to podstatně měnilo situaci. „Vzácný, ohrožený druh. Právě kvete. Já tam jezdím pravidelně.“ Tak se mi to nezdálo. Opravdu jsem byl pozván, abych se skupinou přátel šplhal na středočeský krpál jménem Medník, ze kterého prý ani není žádná vyhlídka, jen proto, abychom se pokochali pohledem na fialovou kytičku, která se právě probrala ze zimního spánku. Protože je ohrožená.
Že je ohrožená, to nám cestou sdělilo asi sto tabulek připevněných na stromech i na trojnožkách z větví rozmístěných po lese, jako by tu řádil nějaký zešílevší ochranář přírody, kterému se to trochu vymklo. Cestou jsem každý fialový kvítek podezíral z kandíkovství, ale teprve na travnatém palouku mezi břízami jsme našli ten pravý kandík.
Nebyli jsme sami. Byla krásná neděle a kromě nás putovaly nahoru či dolů skupinky, místy až procesí. A na samotném rodišti kandíků zvláštní úkaz: muži (opravdu především muži) polehávající na spadaných listech a s fotoaparátem v ruce soustředěně vychytávající ten nejlepší úhel, pod kterým vyfotit – kandík. Jako kdyby měl každou chvíli zase zalézt pod zem nebo se proměnit v orchidej.
Japonci o každém jaru putují třeba i přes půl země, aby na vlastní oči spatřili kouzlo rozkvétajících sakur. Tomu obyčeji se říká hanami. My jsme sice neputovali stovky kilometrů, jen hodinku pomalé chůze od pikovické cukrárny, ale i tak jsem se dnes cítil být alespoň z poloviny Japoncem.
Strážce streamu
