Prahu dětem nedáme, radši ji zbouráme! Tak by se dal parafrázovat verš ze staré písničky. Odborníci se již sto let shodují na tom, že historické centrum Prahy je jedinečné a nesnese žádné větší stavební zásahy. Cokoliv, co není středověké nebo alespoň renesanční, může zřejmě jít k čertu.
Co se památkové péče o modernější stavby a citu pro novější slohy týká, panuje zde slepota. Se zavřenýma očima je pak snadné nevidět, jak dvě desetiletí po listopadové revoluci smetla stovky cenných plastik ve veřejném prostoru, kvůli době jejich vzniku označovaných za „komunistické“.
Nejde ale jen o sochy, mizí celé stavby, k nimž by se nejraději připoutali novodobí obhájci poválečné architektury. Cenná díla těch nejlepších architektů 60. let jdou k zemi, protože ekonomická výtěžnost má větší váhu než kulturní paměť, nerentabilita provozu je samozřejmě tíživější než architektonická jedinečnost, developerská vůle stavět samo sebou přetlačí jakýkoliv genius loci.
Počátkem prosince vychází kniha Praha brutálně krásná, vytvořená na půdě soukromé umělecké školy Scholastika. Jde o vyznání architektonickému brutalismu, který je naprosto brutálně demontován, nepochopen, nahrazován anonymními kancelářskými bloky.
Ve slavné americké galerii MoMA právě probíhá výstava jugoslávské poválečné architektury a je nesmírně úspěšná. I bývalí Jugoslávci si svoji odvážnou, často brutalistní architekturu zlikvidovali a teď, když ji svět opěvuje, jim zbývají oči pro pláč. Stejně jako nám.
Strážce streamu
