Jednu věc si přeju opravdu hodně: Porodit tentokrát úplně „normálně“. Jenomže co je normální pro mě, se bohužel neshoduje s u nás běžnou praxí. Když jsem porodila první dceru – předčasně, myslela jsem si, že to šlo vlastně celkem dobře.
Obě jsme totiž byly z medicínského hlediska zdravé a v pořádku. Jenomže časem mi došlo, že jsem rodila se strachem, za použití léků upravujících průběh porodu a neustále napojená na monitor. Nelíbilo se mi to. Ale nejvíc ze všeho se mi nelíbilo, že moji maličkou dceru krátce po porodu odvezli pryč.
Nikdo mě na to nepřipravil, nikdo mi to předem nevysvětlil. S rozbouřenými hormony mě přivedli na poporodní oddělení. Bez dítěte. Rozumné vysvětlování sestřičky, že miminku bude v inkubátoru lépe a je to pro ně bezpečnější, jsem nebyla schopná vnímat. Kvílela jsem zhroucená na chodbě a každá buňka mého těla volala po miminku. Nezažila jsem nikdy před tím ani po tom větší zoufalství. Moje malinkatá ZDRAVÁ holčička ležela úplně sama v obrovském inkubátoru.
Spinkala, tu nejmenší velikost plínky měla až ke kolenům a mně pukalo srdce žalem, že ji nemám u sebe. Z medicínského hlediska bylo všechno v pořádku. Na přístrojích porodníků se neukáže ani moje trauma, které budu v dalších letech zpracovávat, ani to, jak tohle nepřirozené odloučení (možná) poznamená moji dceru. Jsem vděčná lékařům i sestrám za pomoc, zvlášť dětské sestry jsou jako andělé na zemi. Ale praxe, kdy se „pro jistotu“ zahřívá miminko v prosklené skříni místo na těle matky, je pro mě naprosto nepochopitelná.
Stejně jako další zásahy, kdy se vyřadí instinkty a nastupuje medicína. Se vší úctou k porodníkům – druhý porod už takhle nechci. Chci prostě sama porodit a pak být se svým dítětem. Kéž by to bylo takhle prosté.
