„No já už jsem si říkala, že je načase,“ komentovala zprávu o našem druhém těhotenství budoucí dvojnásobná babička. „Tak to je fajn, to budete mít ty děti hezky po sobě,“ říkaly kamarádky.
Žádné tetelení a výbuchy nadšení jako v případě prvního dítěte. Očekávání druhého dítěte vzalo naše okolí prostě pozitivně na vědomí. Jediné, co vzbudilo větší zájem, byla otázka pohlaví. Budeme mít druhou holku, nebo kluka? I když vám všichni řeknou, že „na tom nezáleží, hlavně když to bude zdravé“, jejich spontánní reakce je prozradí.
Na prvním velkém ultrazvuku to vypadalo na holku. „No jo, tak to je takový šikovnější, viď, může mít věci po starší,“ pokývala hlavou moje máma. „Dvě holčičky jsou taky dobrý,“ říkaly kamarádky a nemohla jsem přeslechnout tu sotva znatelnou stopu chlácholivého tónu. Jako by mě měli všichni potřebu spíš utěšit, že to ani napodruhé nebude kluk. „Ale já tam vidím kluka,“ kroutil hlavou o pár týdnů později můj gynekolog. Rejdil mi sondou po břiše a trval na svém.
Ten radostný výkřik obou babiček byl jasný. Toužily po vnoučkovi spíš než po vnučce. I my jsme se začali těšit na kluka a přiznám se, že mít v břiše kluka je opravdu jiný pocit. Člověk se k tomu plodu jinak vztahuje, jinak o něm přemýšlí...
Ovšem na další kontrole pan doktor odvolal, co odvolal. Teď už tam zase viděl „jenom“ holku. Nelitovala jsem, že to bude další holčička, ale bylo mi smutno, že ten kluk, kterého jsem si představovala, je najednou pryč. Ztratit něco, co si člověk jen chvilku myslí, že má, vyvolá hodně zvláštní druh smutku. Nejhorší je, že se absolutně nesluší přiznat, že je mi to líto, když na tom přece vůbec nezáleží. Lepší by asi bylo se „tam“ vůbec nekoukat. Dokud se nenarodí, nic nám do pohlaví není. Trochu více pokory k tomu zázraku bychom potřebovali.
