Opravdu nevím, jak moc je tato poučka směroplatná. Ale jisté je, že umnohých je vítaná. Především u rodičů malých dětí, které co chvíli vyhodí nějakou dobrotu z kočárku, aby se jí v příští minutě vehementně dožadovaly. Pro ně je tato teorie jako stvořená! (Anedá se vyloučit, že pro ně opravdu byla stvořená.) Jídelní ztráty po malých dětech jsou někdy opravdu nepřiměřené. Osmivteřinové pravidlo přináší ohromnou úlevu.
Pokud rodič reaguje alespoň trochu pohotově, do osmi vteřin se vejde pohodově. Pravidlo, o kterém jsem doposud neměl vůbec tušení, je už natolik voběhu, že jsem na něj slyšel už ivtip. Bacily chtějí skočit na odpadlý rohlík, ale jeden zastaví své kolegy a volá: Kluci, počkejte! Ještě to není osm vteřin. (Přemýšlím, jestli by se teorie dala praktikovat i v jiné oblasti než gastronomické. Napadl mě jen box s odpočítáváním knockoutovaného borce, ale usoudil jsem, že to je asi z jiného soudku.
Navíc ten se musí sebrat sám.) Za našich časů tento limit nebyl. Maximálně se říkalo, že stačí jídlo ofoukat. I když o tomhle přístupu existovaly už tenkrát pochybnosti. A musím přiznat, že míra pochybností byla přímo úměrná atraktivitě odpadlého sousta. Tabulku čokolády samozřejmě stačilo ofoukat, kdežto chleba se sýrem už by se asi neměl jíst. V zájmu objektivity ale musím dodat, že stala-li se nejhorší věc na světě, tedy vypadl z kornoutku kopeček zmrzliny, ze země jsme ho nelízali ani po pofoukání. A myslím, že bychom si ho už nedali, ani kdyby to ještě nebylo osm vteřin.
Strážce streamu
