Spolu s technologickým vývojem se v posledních letech média mění a přeskupují s tak obrovským rachotem, že to zaznamenal každý včetně obyvatele té nejzapadlejší bretaňské vísky.
Jednou z prvních obětí se stal tisk. Trafik ubývá, a míjím-li jednu z těch, co zbyly, zahlédnu znuděnou stánkařovu tvář plující v moři obálek novin a časopisů. Větší část z nich pošle trafikant za pár dní zpět distributorovi. Hovořím teď o Francii.
Že to v Česku není o nic lepší, jsem si ověřil na vlastní kůži, když jsem si chtěl v novinovém stánku na předměstí Prahy koupit lístek na autobus a prodavačka se mě jala vydírat s tím, že mi jízdenku prodá jen v případě, že si k ní přikoupím něco dalšího. Nedal jsem se a autobusem odjel načerno. Nedávno jsem šel znovu kolem; stánek má zabedněné okénko – trafikantka doplatila na (svou) špatnou povahu i dobu.
Vylidňují se i kinosály a hrstka sedadel je obsazena převážně důchodci, kteří jsou ještě ochotni zvednout zadek ze židle a zajít se podívat na film. Televize nezájmu veřejnosti zatím vzdoruje, protože ji máme všichni doma a stačí nám se z křesla natáhnout pro ovladač a zmáčknout tlačítko.
Jenže už i televizi zvoní hrana; její zábavné pořady sleduje spíš starší generace a ti mladší se baví třebas na YouTube. Všechno zvolna požírá monstrum s tisíci chapadel nazývané internet. Snadnou dostupností a rychlostí nám šetří čas, jejž mu vrchovatou měrou vracíme nekonečným vysedáváním na sociálních sítích.
