Spolek Sisyfos mě za tenhle sloupek ukamenuje, ale já to nějak přežiju. Staří Římané věřili, že jména ovlivňují osudy svých nositelů. Věřím tomu i já. Se svým majitelem, živým či neživým, sroste jméno natolik, až spolu utvoří kompaktní – a lehce interaktivní – celek. Z toho plyne, že si ti, kdo dubajský – v době kolaudace v roce 2011 – nejvyšší obytný mrakodrap světa nazvali Pochodeň (The Torch), hráli s ohněm.
Když svou dceru pojmenuji Polinéza nebo Maratóna, poznamenám ji tím na celý život. Svým způsobem vás však poznamená i docela normální jméno. Před čtyřmi lety jsem nastoupil svou nejspíš poslední školní docházku v životě. Nelibě jsem nesl, že mě náš třídní tvrdohlavě oslovuje „Thomas“ a pořád dokola jsem ho opravoval. „Proč ti to tak vadí?“ zeptal se mě spolužák, „Thomas je přece pěkné jméno.“ Odpověděl jsem bez váhání: „Možná že je, ale nejsem to já!“ Vypadá to jako hra se slovy, přesto jsem přesvědčen, že kdyby mi rodiče dali jméno Tomáš, byl bych dnes někdo jiný.
Protože všichni vnímáme spojitost mezi jménem a jeho nositelem, nepojmenoval dosud nikdo žádnou kosmickou raketu Padavka ani plemenného býka Impotent. Dubajští developeři, kteří 337metrový věžák o 79 patrech nazvali Pochodeň, si jistě mysleli, kdovíjak nejsou originální. Jak to bylo dál? Pochodeň poprvé mocně vzplála před dvěma a půl lety. Zatímco stále probíhala renovace pater zničených ohněm, vzňala se před týdnem podruhé.
Nomen omen – už to chápete?
