Heslo závodů RunCzech zní All Runners are beautiful, Všichni běžci jsou krásní. Jakého nejkrásnějšího běžce či běžkyni jste v životě poznal?
Byla jich spousta, vlastně všichni. Ale určitě jedním z těch nejkrásnějších je Lukáš Petrusek, který pracoval v RunCzech.com. Kromě toho, že je výjimečná osobnost a skvělý člověk, trpí vrozenou achondroplázií, tedy zastaveným růstem. Lukáš ale denně běhá a pravidelně se účastní mnoha závodů včetně maratonů. Lékaři byli dlouho přesvědčení o tom, že nebude nikdy chodit, a předpovídali mu život na vozíku.
Lukáš Petrusek
Na jaký ze závodů RunCzech nejraději vzpomínáte? Který byl „the most beautiful“?
Rozhodně hned ten premiérový v roce 1995. Bylo to poprvé, takže na to nikdy nezapomenu. Aby se vůbec běželo, musel jsem oběhat a zařídit spoustu věcí. Bylo to neuvěřitelně náročné. Nikdo mě tu neznal, nikdo mi nevěřil. Maratonu se tehdy zúčastnilo necelých tisíc běžců, s doprovodnými běhy se do akce zapojilo celkem patnáct tisíc lidí. Finančně to sice pro nás byla tragédie, ale zatnuli jsme zuby a RunCzech v Praze od té doby pořádá jeden z nejprestižnějších maratonů na světě.
Jak se úspěšná myšlenka urodila?
Trochu mě k tomu ukecal můj kamarád Gelindo Bordin, mimochodem olympijský vítěz v maratonu v Soulu. Přijel za mnou do Prahy a u piva s tím začal. Dělal jsem si srandu, že z něj mluví hlavně pivo. Nakonec to ale všechno dávalo smysl. Praha je pro takový závod ideální. Navíc zde žil legendární vytrvalec Emil Zátopek. Tak jsme se za ním rozhodli vyrazit, abychom znali také jeho názor. A Emila to neskutečně nadchlo. Pak už jsem se nedal zastavit, i když mě to tehdy stálo všechny nervy a také veškeré našetřené peníze.
Co dělá dobrý závod? Dáte trochu nahlédnout do svého know-how?
Pro mě osobně je to každý závod, na kterém potkávám běžce s úsměvem na tváři. Emoce a slzy štěstí, které vidím v cíli, jsou k nezaplacení. To je pro mě dobrý závod. Také si cením množství známek kvality, kterými se naše závody pyšní. To je naše vizitka. Navíc naše závody pomáhají ekonomikám měst, kde se konají – třeba Českým Budějovicím, Ústí nad Labem nebo Olomouci.
Jste sportovec, hrál jste volejbal či ragby. Co vše vám dal aktivní sport?
Sport mi zachránil život, byl jsem totiž fakt zlobivé dítě. Hodně jsem se zklidnil. Vděčím mu tedy za hodně. Toto chci přenést i do naší společnosti. Abychom konečně vstali z gaučů a pracovali na sobě. Jsem hluboce přesvědčen, že když na sobě pracujeme, zlepšujeme tím i celou naši společnost. A to je přece důležité. Je čas vystoupit ze své bubliny.
Carlo Capalbo, rodák z Neapole.
Párkrát jste běžel i půlmaraton. Mimochodem, jaký je váš osobák a kdy a kde jste jej zaznamenal?
Už je to asi deset let zpátky, nepamatuji si to přesně. Vím ale, že to bylo v Miláně, čas jsem měl nějak pod dvě hodiny, asi 1:55. Snažím se stále hýbat, ale poslední dobou mě trápí zranění, takže mám bohužel pauzu. Ale když jsem zdravý, stále zvládám dvakrát týdně pět kilometrů. Ten příjemný pocit po doběhnutí se ničím nedá nahradit. A taky mě těší, že dělám něco pro sebe, pomáhá mi to odbourat pracovní stres.
Já mám osobák 1:46 a nějaké drobné, zaběhl jsem to loni na pražském půlmaratonu. Ale řekněte mi, jak je možné, že jste ještě neběžel maraton? Kdy to napravíte? Já poběžím svůj druhý v neděli 7. května a strašně rád bych zdolal čtyřhodinovou hranici.
Mám z vás radost. Vždy mě těší, když se potkám s milovníkem běhu. Víte, příprava a organizace takto velkých akcí se nedá skloubit s přípravou na maraton. Také při samotném závodě toho sice hodně naběhám, jenže mimo trať. Věřím ale, že si ho určitě jednou zaběhnu.
