Tělocvik se řadí k „nepříjemným“ hodinám. Počet omluvenek na školách se rok od roku zvyšuje

U dívek se omluvenky nejčastěji týkají menstruačního období, u chlapců to bývají nejrůznější alergie. Přibývají ale i omluvenky, které účast při školním pohybu zakazují nebo omezují. Důvody, které lékař vypíše, může škola nebo konkrétní učitel jen těžko vyvracet.

“Nechci sahat do svědomí rodičům nebo lékařům, kteří omluvenky vydávají,“ konstatuje Kamil Kotlík, profesor Oddělení pedagogiky a didaktiky tělesné výchovy na Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS) Univerzity Karlovy. „Úplných uvolnění z tělesné výchovy je podle mých zkušeností z branže víc,“ podotýká Kamil Kotlík.

Na klesající zdatnost malých dětí a také dospívajících si podle průzkumu agentury STEM/MARK postěžovalo více než devadesát procent učitelů v Česku.

Vysokoškolský pedagog Kotlík však není jediný, koho klesající zdatnost české populace trápí. Své o tom ví i jeho nadřízený Miroslav Petr, děkan FTVS. „Chápu, že člověk je v zásadě osoba líná, snaží se usnadnit si život, a moderní technologie, robotizace a další to v současnosti ještě podporují,“ říká Petr. Ale jedním dechem dodává, že člověk má současně pohyb jako živočich naprogramovaný.

Současně se ale musí smiřovat s tím, že uchazeči o studium na jeho specializované vysoké škole přicházejí k přijímacím zkouškám se stále se zhoršující fyzičkou. „Snižujeme limity, naposledy jsme k tomu přikročili u plavců,“ uvádí děkan FTVS. Jako perličku přidává „příběh“ uchazečky, která nejenže nesplnila limit v běhu na tisíc metrů, ale která běh v rámci praktických přijímaček ani nedokončila. „V odvolání napsala, že jí po tomto výkonu bolí nohy, ale kdyby to mohla po pár dnech zopakovat, tak by to šlo. Taková odůvodnění jsme v minulosti opravdu nemívali,“ uzavírá zážitky ze života sportovních pedagogů děkan školy, která připravuje pro praxi budoucí trenéry a tělocvikáře.

Skoncovat s nepohybem dětí a mládeže a současně pozvednout prestiž svého povolání chtějí trenéři a tělocvikáři v nově založené Asociaci trenérů a učitelů tělesné výchovy. „I proto, že podle průzkumu si více než osmdesát procent z českých tělocvikářek a tělocvikářů myslí, že jejich práce není společensky doceněná,“ míní Kamil Kotlík, který je jedním ze zakladatelů nového subjektu.

Tělocvikářům také hodně vadí, že hodiny tělesné výchovy nejsou ve školách na stejné úrovni důležitosti jako jiné předměty. „Stačí, když dítě zakašle, a nemusí cvičit,“ říká Kotlík.

Na odměřený nezájem státu o pohyb populace upozorňuje i Česká unie sportu (ČUS). „V roce 2007 byly dotace do sportu přes jedenáct miliard korun, na příští rok chce vláda uvolnit klubům na trenéry, investice a další záležitosti 5,2 miliardy, což je i nominálně mnohem méně než kdysi, a to už nemluvím o tom, co s hodnotou peněz udělala současná inflace,“ zoufá si Miroslav Jansta, šéf ČUS. Připomíná, že by nebylo vůbec špatné zavést americkou praxi, kdy mají přednost při přijetí na vysokou školu ti, kteří sportují a ve sportu se už nějak prosadili. „I to by určitě změnilo atmosféru v tomto směru,“ uzavírá Jansta.

Hýbat se? Proč? Tělocvik byl do českých škol zaveden již za Rakouska-Uherska v roce 1869. V dívčích školách byl ale v roce 1883 zrušen. Před časem vznesla Česká unie sportu požadavek na zavedení pěti vyučovacích hodin tělocviku do školního rozvrhu. V řadě škol, základních i středních, se ale skutečný počet uskutečněných tělocviků na jednu třídu týdně smrskává na dvakrát 45 minut. Akrylové nehty na všech deset prstů obou rukou stojí 690 korun. Je to někdy důvod, proč dívky odmítají v hodinách tělesné výchovy hrát (nejen) míčové hry. Příklad ze života: Rodiče vyhrožovali tělocvikáři, že si jejich dcera právě jeden nehet při hodině tělesné výchovy zničila, a pokud se to bude opakovat, učitel nové nehty zaplatí.