Jste duchovním otcem knihy. Kdy vás zasáhl první impuls?
Nebyl to nějaký jeden konkrétní moment. V průběhu svého života jsem se nepřetržitě setkával se situacemi, kdy se na ty či ony lidi pohlíželo skrz prsty, s nedůvěrou, nemluvilo se o nich nebo se na ně naopak ukazovalo prstem. Nebylo to ale ani kvůli jejich nelegálním činům, nebo nemorálním postojům. Provinili se tím, že byli jiní, odvážní, sví, kreativní, otevření nebo měli prostě rádi sex. A protože jsem spoustu takových lidí poznal osobně, a věděl jsem, že to jsou všechno naprosto úžasné osobnosti, zrála ve mně potřeba o těchto lidech začít mluvit a pokusit se pohled společnosti na ně samotné, i na to, čím se zabývají, změnit.
Michal Rejzek na křtu knihy.
Cíl byl tedy změnit pohled na sex?
Ten hlavní cíl, který jsem od začátku do konce s knihou měl, měl takové dvě roviny. Za prvé představit tyto osobnosti a jejich práci široké veřejnosti, otevřít diskusi o tom, jak téma sexuality ve společnosti vnímáme, jak se k němu stavíme a zdůraznit, že některé naše stereotypní nebo laxní postoje začínají přinášet problémy, kterým se dřív nebo později nevyhneme a budeme je možná bolestivě muset řešit. Ta druhá rovina byla pokusit se dát dohromady kolektiv lidí, které to téma také nějak zajímá, rezonuje to v nich a dát jim prostor se vyjádřit a nějak to téma uchopit a zpracovat, protože ve veřejném prostoru ubývá možností, jak sexualitu, nahotu, erotiku, dekadenci komunikovat, a to ani formou umění.
Jak dlouho kniha vznikala a kdo se na ní podílel?
Pominu-li ty roky, kdy jsem hledal nejvhodnější formu toho, jak tuto problematiku uchopit, tak to od prvního rozhodnutí, že to bude tato konkrétní kniha, přes vytvoření týmu spolupracovníků, až k okamžiku, kdy knihu přivezli z tiskárny, zabralo dva roky a pár týdnů. Já sám jsem sice do Bohemian Taboo Stories přispěl jako autor fotografií několika kapitol a další dvě kapitoly jsem napsal, ale největší zásluhu na tom, že se nám povedlo vytvořit takto jedinečné dílo, mají Markéta Mathauser Malinová, Linda Urbášková, Luboš Y. Koláček, Markéta Lustigová, Tomáš Dianiška, Edna Kinbaku a Katastrofé, kteří příběhy příběhy protagonistů sepsali. Dále ilustrátoři Daniel Kurz, Myokard, Martina Kurková Nožičková nebo fotograf Danny Worm, jejichž výtvarné umění dodalo celému dílu jedinečnou vizuální složku. Všichni, kteří se na knize podíleli, jsou neuvěřitelně kreativní umělci. Díky nim je Bohemian Taboo Stories skutečně nádherná a hodnotná publikace jak po literární, tak i po vizuální formě. Vyzdvihnout chci také práci Tomáše Cikána, který se postaral o nesmírně zajímavou grafickou podobu celé knížky. Bohemian Taboo Stories je podle mne kniha krásná po všech stránkách. Cením si ale všech dalších lidí, díky kterým naše kniha mohla vyjít. Od korektorky Hanky Lundiakové, přes právníky až po tiskaře z opavského Grafica. Náš dík ale patří také jednotlivým novinářům a médiím, kteří o naší práci informují veřejnost. Bez jejich zájmu a podpory bychom ten crowdfunding do konce dotáhnout nedokázali. Facebook a další sociální sítě nám totiž po celou dobu hází klacky pod nohy.
Kolik peněz jste vybrali?
Vybrali jsme 390 tisíc, což byla cílová částka, která nám umožnila dát knize fyzickou podobu. Celý projekt ale stál o několik set tisíc víc, ty jsme do něho museli vložit ze svého. Té podpory přispěvatelů z HitHitu si moc vážíme.
Foto z knihy.
Jaké jsou reakce na knihu?
Kniha vyšla minulý měsíc, takže zatím rozhodně nejsme zavaleni dopisy čtenářů. Ale vyšlo několik prvních recenzí a článků, lidé nám píší komentáře, lajkují, když se potkáváme, tak nám sdělují své pocity. Negativní reakci jsme zatím žádnou nezaznamenali. Naopak, to, co se k nám dostalo, nás ubezpečuje o tom, že jsme s knihou rozhodně nešlápli vedle, že se začíná dít to, co jsme chtěli. A sice, že o tom celém širokém tématu čtenáři přemýšlí, kladou otázky sami sobě a zkoušejí nalézt odpovědi. Zjišťují, že možná tak úplně nevědí, jací jsou, že je ta kniha zaskočila a oni se s tím poznáním teď musí nějak vypořádat. Také víme, že už se mezi lidmi o naší knize ví, že se o ní mluví, což je určitě důležitý předpoklad k tomu, aby se o celém tom širokém tématu dalo diskutovat. To, zatím jediné nepochopení, se kterým jsem se setkal bylo to, když mi jeden člověk, ale myslel to v dobrém, řekl, že jsem si splnil sen. Musel jsem mu říct, že kniha Bohemian Taboo Stories nebyl žádný můj sen. Já jsem se vydal na nějakou cestu a ta kniha je jen prostředek k tomu, abych po té cestě mohl pokračovat dál. To mi dělá radost. Z čeho mám ale opravdu velikou radost je to, s jak skvělými lidmi jsem měl příležitost spolupracovat. A jsem fakt pyšnej na to, že jsem pomohl objevit literární talent u obou Markét, Lindy i Edny. Že je teď bude moc objevit mnohem víc lidí, protože já jsem přesvědčený o tom, že všechny čtyři mají ohromný talent a že, pokud se psaní budou dál věnovat, ještě o nich hodně uslyšíme.
Jak vy osobně vnímáte sexualitu?
A v jaké rovině? Své vlastní? Intimní? Nebo v rovině vztahové? Nebo v rovině sociologické? Těch rovin je víc. Sexualita právě není žádný jednoduchý termín, definice ani otázka, na kterou by se dala dát jednoznačná a jednoduchá odpověď. Na sexualitě, kterou považuji za úžasnou cestu k poznávání sebe sama i druhých, mne právě zajímá několik věcí. Za prvé, jak je a může být pestrá a hravá, jak strašně málo o ní a účincích sexuality na nás víme, jak nevyjasněný postoj k sexualitě společnost má a že si z lidské sexuality a nahoty dokázala udělat zástupný problém pro případy, kdy nedokáže řešit ty skutečně společenské problémy. Jinak obecně mne trápí naprosto tristní „vzdělávání“ v této oblasti a pak také čím dál tím více se zostřující cenzura na sociálních sítích a internetu, která umělce po celém světě postihuje a diskriminuje.
Foto z knihy.
Mluvil jste i o tom, že byste pro sexualitu vytvořil nějakou vzdělávací platformu, jak by to vypadalo?
Chtěli bychom se spojit sodborníky, pedagogy, antropology, umělci, biology, psychology, pediatry, policisty, neziskovými organizacemi a dalšími, kteří mohou být užiteční v procesu vytvoření nějakého dobrovolného inspirujícího programu, při kterém by bylo možné se vzdělávat v oblasti navazování a budování vztahů, objevování své vlastní sexuality, porozumění svým pocitům, rizikům, které mohou nastat, historii zobrazování nahoty a erotiky v umění, mezilidské komunikaci, terapeutické práci s těmi, kteří to budou potřebovat. Tohle téma má široký záběr a není a nemůže na něj být nějaký jeden mustr, jak by se měla vyučovat nějaká sexuální výchova. Je to citlivá oblast, je potřeba také respektovat to, že mezi námi žijí lidé různého náboženského zaměření, že mezi sebou máme tělesně a zdravotně postižené. Nepředstavujeme si vzdělávací část naší práce jako nějakou výuku dle nějakého mustru, spíš nabízení možností a informací, a spojování souvislostí, eventuálně terapeutickou či zdravotní pomoc, pokud bude potřeba.
To je úroveň vzdělávání v oblasti sexu na školách tak zoufalá?
Velmi. Je na ředitelích škol, zda dají nějakému takovému tématu na své škole prostor. A pokud ano, až na vzácné výjimky, což je zásluha dobrých pedagogů, nikoliv systému, se vzdělávání omezuje spíš na strašení všemi možnými riziky. O tom, jaký benefit má masturbace, jak je důležité uvědomovat si hodnotu svého těla, že skutečný sex není to, na co se progůglím na internetu nebo selfíčka nahé spolužačky, které kolují po třídě, tak o tom se téměř vůbec nemluví.
Jak vůbec podle vás Češi obecně vnímají sex?
Nevím, žádné statistiky nemám, ale mám pocit, že Češi mají sex docela rádi. Rádi o sexu poslouchají, čtou, koukají se na něj ve filmech, často o něm mluví, pokud se tedy netýká jích. Méně už dokáží mluvit o své vlastní sexualitě. Jsme sice ateistický národ, ale někde to v nás je zakořeněné, takové to, že sexualita je intimní věc, že se o ní moc nemluví, že je něco neslušné, obscénní, pohoršující. A ačkoliv v jiných zemích jsou lidé mnohem více věřící, jsou paradoxně také mnohem otevřenější, tolerantnější a svobodomyslnější, než Češi. Ale řeknu to takhle: koho by před třiceti lety napadlo, že dnes bude na stole legislativa umožňující sňatky gayů. Před třiceti lety by tomu nikdo nevěřil a ťukali bychom si na čelo. Před několika desítkami let bylo skandální, když ženy začali nosit kalhoty. Pokud byste před 100 lety tvrdil, že jednou bude americký prezident černé pleti, vzal by si vás do parády Kuk Klux Klan. Společnost se mění, vždycky se najdou tací, kteří o problémech přemýšlí a vezmou si za své posouvání vnímání společnosti. Věřím, že někdy v budoucnu budou žít lidé ve společnosti, která nebude nahotou ani sexualitou stigmatizována a pohoršována.
Foto z knihy.
Je něco, co Češi stále považují za tabu? Je pro nás něco typické?
Nevím, na tuto otázku neznám odpověď. Je to asi spíš ryze individuální. Ale ano, něco mne možná napadá. Možná bych řekl, že je pro nás typická jistá míra pokrytectví. Všichni sice víme, že za poslední roky děti dospívají dříve, a je veřejným tajemstvím, že velké procento čtrnáctiletých, i mladších, se z letních prázdnin domů vrací s dobrovolnými sexuálními zkušenostmi. Přesto se k tomu stavíme tak, jako že jen my víme nejlépe, kdy a jak mohou ostatní rozhodovat o svém těle. Kriminalizujeme přirozenou lidskou touhu po poznání, kriminalizujeme přirozené dospívání jen proto, že se zákonodárci bojí, aby je někdo neobvinil z podpory pedofilie. Ono se to ale nepřestane dít proto, že je nějaký zákon. Ty děti to na těch táborech ve stanech budou dělat dál, ať je to legální nebo ne. Lidskou touhu po poznání nikdo nevymýtí. Jen ty dospívající stavíme do velmi složité situace, kdy jim můžeme zkazit celý další život, pokud se zamilují a budou mít potřebu sexu ještě před svými patnáctými narozeninami. V jiných zemích to chápou jinak. Uvědomují si, že nikdo nemá právo rozhodovat o cizím těle, ani když to jsou děti. Ale že je potřeba se věnovat osvětě, vzdělání, nabízet pomoc, možnosti a tím se eliminují možná rizika. Proto mají v některých zemích nižší věkovou hranici, od kdy mohou mít legálně sex. Ve spoustě zemích je to 14 let, v některých 13 a jsou i země, kde konsensuální dobrovolný sex je legální od 12 let.
Jste zároveň 14 let promotérem a PR manažerem pro hudební produkci. Jak se změnila branže za posledních deset let, pozorujete nějaké trendy?
Tak nic dramatického to není, ale pár změn určitě za ty roky nastalo. Od ticketingu, kdy dnes je nakupování vstupenek prostřednictvím aplikací nebo internetu někde jinde, než před těmi čtrnácti lety. Výrazně se zvýšili honoráře interpretům, protože čím míň alb prodávají, tím víc si potřebují odnést z koncertů. Zlepšila se kvalita některých sálů v Praze, jako například Fórum Karlín nebo teď 02 Universum, komfort pro návštěvníky koncertů ale i pro interprety je nesrovnatelný. Zlepšil se i marketing, ubývá na černo vylepovaných plakátů, i tady se aktivity přesunuli převážně na internet. Řekl bych, že přibylo i výraznějších hudebních novinářů a kvalita hudebních médií stoupla obecně. Hudebně je to asi pořád stejné, žádný hudební styl výrazně nedominuje.
Jaké máte nápady do budoucna, bude Taboo dvojka?
Momentálně jsme navázali komunikace s jednou významnou americkou neziskovou organizací, která se snaží, za pomocí právníků a známých umělců, bojovat s cenzurou umění na internetu, především na sociálních sítích jako je Facebook, YouTube a Instagram. A my teď hledáme vhodnou formu mezinárodní spolupráce, protože ten problém je, díky těmto americkým firmám globální. Určitě se chceme zaměřit na možnosti zlepšení té oblasti vzdělávání. A také na podporu umělců, kteří tvoří díla obsahující nahotu, sexualitu a erotiku. Vzdělávání a umění považujeme za dvě velká, klíčová témata, která nabízejí spoustu prostoru pro kreativitu a diskusi. A pro případné partnery, investory či donátory skýtá podpora erotického umění, vzdělávání a boj proti cenzuře umění na internetu velký potenciál. Jsme zvědaví, která z velkých společností to pochopí jako první a tu výzvu přijme.
