Jak jste na toto téma přišli?
Maroš Hečko (producent): Z vydavatelství Dixit jsem dostal knihu a návrh, jestli bych neměl zájem o adaptaci. Knihu napsal bachař, který sice neměl zkušenost se vzpourou, ale znal prostředí, ve kterém se příběh odehrál. Oslovilo mě to i proto, že o žádné vězeňské vzpouře nebyl v Česku či na Slovensku natočený film. Mám rád takové výzvy.
Jak bylo tehdy o události informováno v médiích a vzpomenete si, jak jste ji vnímal vy?
Jiří Konečný (producent): V rámci tehdejší idealistické nálady jsem vnímal nejvíce to, že byl zásah brutální. Přišlo mi to přehnané, cítil jsem, že se v nové době chceme chovat jinak. Už se na to dívám střízlivěji, třeba ze zahraničí byl zásah hodnocen s obdivem, přece jen šlo o střet s nebezpečnými jedinci. Přesto ve mně převažuje symbolika represe a bezpráví, jak byly totalitním režimem metody propracovány a v podobném duchu použity i po revoluci.
Co vzpoura jako vyústění amnestií Václava Havla přinesla do společnosti? Proč je dobré si ji připomínat?
Jiří Konečný: Byl to okamžik prozření do reality v porevolučním nadšení, temná strana se připomněla. Všechny zlomové okamžiky našich dějin je třeba znovu zkoumat a promýšlet, kontroverzní asi nejvíc. Nejaktuálnější mi nyní přijde otázka krizového řízení státu – jaké politické procesy se odehrávají a jak jsme schopni je kontrolovat a uchránit pluralitní svobodnou občanskou společnost.
Točili jste i přímo ve věznici v Leopoldově, jak na vás to prostředí působilo?
Jonáš Karásek (režisér): Všechny věznice, které jsme během příprav filmu navštívili, měly podobnou, tíživou atmosféru. Leopoldov nebyl výjimkou. Pro mě byl největší rozdíl v tom, že je to funkční věznice, takže když jsme se potřebovali dostat dovnitř, procházeli jsme kontrolou s dalšími návštěvníky, maminkami s dětmi, při průchodu areálem na nás koukali přes mříže oken reální vězni, což byl pro mě kontakt s úplně jinou realitou. V Leopoldově je jeden samostatný nepoužívaný trakt, jen díky tomu jsme tam mohli točit bez toho, že bychom výrazněji narušili chod věznice.
Maroš Hečko: Když nám starší vězni mimo kameru začali potichu vyprávět, co se tam dělo, měl jsem i po těch pár dnech pocit, že se musím po natáčení vysvléct z kůže.
O vzpouře byly podrobné záznamy, jak moc jste museli hlavní scény ve filmu změnit?
Jonáš Karásek: Natáčení vzpoury bylo po logistické stránce velmi náročné. Jelikož jsme nebyli hollywoodská produkce, která si může dovolit postavit repliku části vězení a následně ji podpálit, byli jsme nuceni najít vhodné lokace, kde lze pracovat s ohněm nebo se tam dá pustit vojenská technika. V našem případě je vzpoura poskládaná z minimálně osmi různých lokací vzdálených od sebe i 400 kilometrů. Navzdory náročným podmínkám jsem spokojený s výslednou podobou natočení vzpoury, která se atmosférou blíží archivním záběrům z té reálné.
Maroš Hečko: Od věznice Leopoldov, která má i muzeum, jsme dostali k dispozici hodně materiálů. Nakoukali jsme si to a Jonáš se pokusil s kameramanem Tomášem Juríčkem co nejvěrněji zobrazit to, co se během zásahu v pevnosti dělo. Někteří lidé, s nimiž jsme diskutovali po projekcích a zažili zásah, byli překvapení, jak věrně se to podařilo.
Chystáte zpřístupnit film Amnestie on-line?
Jiří Konečný: Film bude vydán brzy vydán na VOD (video na vyžádání, pozn. redakce), takže ho budou moci lidé zhlédnout z domova.
Máte v hlavě po Kandidátovi a Amnestii další téma na film?
Jonáš Karásek: Už čtyři roky řešíme se scenáristou Petrem Balkem a producentkou Wandou Hricovou projekt s pracovním názvem Gorila, který se týká stejnojmenné slovenské politické kauzy.
