Začalo to roku 2005. Martina Břeňová s dalšími sousedy vzpomínali při posezení na zahradě, jak se jim dříve v Lužné u Rakovníka žilo. Nezůstalo však jen u řečí, Břeňová se do rozhýbání života v obci opravdu pustila.
Aby si měly děti kde hrát
Prvním projektem, který se podařilo dát v Lužné dohromady už za rok, byla oprava dětského hřiště. „Bylo frustrující pozorovat to utlumení komunikace mezi lidmi, chátrání dětského hřiště nebo přeměnu mateřské školy v lakovnu aut,“ vzpomíná Břeňová. „A tak nás napadlo, že kdybychom se společně se sousedy, kteří navíc byli členy místního tradičního spolku TJ Lokomotiva, pustili do obnovy odpočinkového areálu v části Lužná Nádraží, mohl by to být důležitý impulz pro obnovu komunikace i zpřetrhaných vazeb,“ popisuje Břeňová.
Slovo dalo slovo a sousedé se pustili do práce. Z grantů, od firem i z vlastní kapsy dali dohromady 600 tisíc korun, do toho vložili téměř dva tisíce hodin svého času. „Nejtěžší bylo pracovat s předsudky lidí. Většina obyvatel v naší části obce nám fandila i aktivně se zapojila, ale našli se i tací, kteří nevěřili tomu, že někdo může ráno vstát a jít zadarmo dělat něco pro obec. Že v tom určitě je nějaký skrytý zájem,“ vypráví Břeňová. „Já to třeba hodím za hlavu, ale pro řadu lidí v týmu, kteří v obci žijí, to bylo emotivní. Samozřejmě spousta těch kritiků teď hřiště využívá. A my jsme rádi,“ říká Břeňová.
Do opravy chátrajícího hřiště se pustili sami obyvatelé.
Posledním projektem, kterým obyvatelé Lužné svůj domov zvelebili, je alej kolem kilometr a půl dlouhé silnice. O vysázené stromky navíc sami pečují a pravidelně je chodí zalévat. Rádi by vysadili také remízek mezi lány, kde by našla útočiště divoká zvěř. „Myslím si, že v dnešní době je důležité, aby spolu lidé komunikovali, poznávali se a i přes možnou různost názorů hledali společné cesty a zlepšovali místa, kde žijí,“ uvádí Hana Morávková z Nadace Via, která ve spolupráci s Českou spořitelnou spustila projekt Dokážeme víc. Právě v něm mohou lidé žádat o grant, který jim s financováním obecních projektů pomůže. Aktuálně lze získat až půl milionu korun, žádost je však třeba podat do 13. března. „Cílem naší podpory je propojit co nejvíce skupin obyvatel – maminky s dětmi, seniory, místní nebo nově přistěhované, spolky i zástupce obcí a měst,“ pokračuje Morávková.
Divočina v metropoli
Podobnou nadšenkyní, která vnesla kus svého srdce do hlavního města, je Blanka Rošická z pražských Bohnic. Nelíbilo se jí, že většina Pražanů si myslí, že Bohnice jsou jen léčebna a sídliště. Napadlo ji vytvořit naučnou stezku, jež nejen místním prozradí všelijaké zajímavosti. „Aktuálně je na stezce třináct cedulí. Není to přísně propojeno odtud sem a potom tam, každý může volit cestu podle vlastních parametrů – témata, lokalita,“ popisuje Rošická.
Část stezky vede městem a hustě obydlenými částmi, ale některá zastavení jsou jako z jiného světa. „Moc se mi líbí nečekané okolí panelu číslo 16 o vodě. Je to, jako byste se dostali kamsi daleko do lesa,“ komentuje Rošická. „Nejdřív narazíte na rybníček a pak podél potůčku dojdete hlubokou strží až k Vltavě. Troufám si říct, že ne každý místní tudy už někdy šel,“ vysvětluje Rošická.
Někoho by rozmanitost takové akce už na začátku odradila, pro Rošickou to byla výzva. „Bylo třeba vymyslet, kde panely postavíme, co na nich bude, kde najdeme informace, kdo nám k tomu řekne něco navíc, jak seženeme peníze, jak potom granty vyúčtujeme a spousta dalšího,“ vyjmenovává Rošická. „Musela jsem se toho hodně naučit a občas si říkám, co ještě přijde? Přesvědčit spolupracovníky o tom, že termíny je fakt třeba dodržet, také nebylo vždycky jednoduché,“ durdí se Rošická.
Cedule s číslem tři ve své kráse dlouho nevydržela. Vyhlídli si ji totiž mladí sprejeři.
Radost z procházek jí bohužel kazí pohled na znehodnocené panely. „Místní omladina bere cedule jako báječný podklad pro svoje sprejerské umění,“ stěžuje si Rošická. Chápu, že mají potřebu se vymezovat, ale měli by se naučit, kde končí jejich svoboda. Na jednu ceduli už se radši ani dívat nechodím, po třech nedělích od vyvěšení jsem ještě vydržela nebrečet… Budu ji muset přestěhovat jinam,“ uvádí Rošická.
Je i kolem vás prostor, který vám nedá spát, a přemýšlíte, jak z něj udělat pulzující místo pro život? Podle Morávkové je lepší začít pomalu. „Pozvěte sousedy z domu na společné grilování nebo zkuste postavit společný záhonek ve vnitrobloku. Třeba zjistíte, že kolem sebe máte stejně naladěné lidi a z jednorázové akce se stanou akce pravidelné, do kterých se postupně zapojí i další skupiny obyvatel,“ radí Morávková.
