O důvodech věčných odkladů hovoří historik Jan B. Uhlíř. „Sešlo se hned několik faktorů. Nikdy nešlo o vládní prioritu. Navíc, vzhledem k počtu vlád první republiky, i kdyby to priorita byla, není jisté, zda by se ji podařilo realizovat. Roli hrála také hospodářská krize a po nástupu Hitlera se veřejné výdaje zaměřily na budování opevnění a vyzbrojení armády.“
Německá okupace, která u nás započala už 14. března 1939, celý proces jen urychlila. Vpravo se totiž podle dřívějšího usnesení mělo na českém území jezdit od 1. května. V Praze ke změně došlo kvůli rozsáhlé síti veřejné dopravy o několik dní později. „Skutečnost, že se v Praze začalo vpravo jezdit již k 26. březnu, představuje pozoruhodný pracovní a logistický výkon, dodnes nedoceněný, protože se o něm prakticky neví,“ říká k situaci Uhlíř.
Lidé si nakonec zvykli a ani po válce se už návrat k jízdě nalevo nekonal. „Přirovnal bych ji k přechodu z tlačítkového mobilního telefonu na dotykový,“ dodal Uhlíř.
V Evropě se už v první polovině 20. století většinou jezdilo vpravo, ale na silnicích byla jak auta s volantem vlevo, tak vpravo. „Volant na pravé straně byl výhodnější kvůli přednosti zprava, protože z auta bylo lépe vidět. Vozy byly ale stále rychlejší a postupně se zvýšil význam předjíždění, a k tomu se volant nalevo hodí mnohem lépe,“ říká Martin Jedlička, odborník na dopravu.
Kromě Británie, kde se stále jezdí vlevo, došlo ke změně později než u nás třeba ve Švédsku, a to až v roce 1967. „V pět hodin ráno přejela vozidla na protější stranu a pokračovala už navždy po pravé straně. Lidé to brali dokonce jako lidovou slavnost a žádné větší problémy nenastaly,“ zmiňuje mluvčí Ústředního automotoklubu České republiky Igor Sirota a dodává: „Pokud bychom měli stanovit, kde je více nehod – v zemi, kde se jezdí vpravo, nebo vlevo – vyhrává v Evropě právě ono Švédsko. Ovšem Británie s levostranným řízením patří ke špičce v oblasti bezpečnosti provozu.“