Vláda Andreje Babiše podle očekávání nezískala tento týden důvěru a bude vládnout v demisi. Vlády bez důvěry či vlády v demisi byly u nás vždy (to se netýká jen aktuálního případu) vyzývány, aby nečinily zásadní rozhodnutí a dělaly jen nezbytné a neodkladné kroky.
Každý takový apel byl však vždy formulován podmiňovacím způsobem: „Vláda by neměla činit…“ „Vláda by se měla věnovat…“ Podmiňovací způsob odkazuje na to, že ústava rozdíl mezi vládami v demisi, či ve standardním režimu z hlediska rozsahu výkonu pravomocí nedělá.
Osobně se však domnívám, že by nějaká úprava byla vhodná. Přece jen legitimita vlády bez důvěry není stejná jako legitimita vlády s důvěrou. A pro inspiraci nemusíme chodit daleko. Na podzim 2011 to novelou ústavy vyřešilo Slovensko na podnět Roberta Fica, tehdejšího lídra opozice, který tímto krokem chtěl svázat ruce vládě Ivety Radičové. Ta vládla po ztrátě důvěry v demisi. „Vláda bude mít za úkol jen topit a svítit,“ přirovnal tehdy Fico úkoly, kterými by se vláda v demisi měla zabývat. Tedy jen jakémusi spravování země.
Slovenská ústava po novelizaci z roku 2011 výslovně vyloučila z kompetencí vlády v demisi mimo jiné rozhodování o „zásadních opatřeních na zabezpečení hospodářské a sociální politiky“ a „zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky“. To je poměrně rozumný kompromis. Zejména považujeme-li za „zásadní“ zejména takové otázky, které svým dopadem přesahují funkční období vlády. Tam by určitě bylo korektní nechat taková rozhodnutí na vládě s plnohodnotnou legitimitou.