Při hodnocení výsledků druhého kola senátních voleb se objevovala určitá „překvapení“, pokud jde o zisky některých stran. Sleduje-li však někdo dlouhodobě pravidelné senátní volební cykly a jejich vztah k ostatním volbám, nevidí nic nečekaného či překvapivého. Například zisky ČSSD či ANO 2011, které získaly po jednom mandátu, byly zcela logické.
Obě strany jsou ve vládě, takovým stranám se z dosavadní zkušenosti v senátních volbách uprostřed jejich vládnutí zpravidla nedaří.
ČSSD podobného výsledku jako letos dosáhla v minulosti několikrát, a to přesto, že v tu dobu byla jednou ze dvou nejsilnějších stran v systému. V roce 2000 v polovině vládnutí menšinového kabinetu Miloše Zemana (1998–2002) získala rovněž jeden mandát; v roce 2004, v polovině dalšího sněmovního funkčního období za vlád vedených ČSSD (2002–2006), nezískala dokonce ani jedno z 27 senátních křesel.
Naopak se straně dařilo v dobách, kdy byla v opozici. A hnutí ANO 2011 zatím během své existence ve vrcholné politice zažilo senátní volby pouze v době své účasti ve vládě, naposledy dokonce jako nejsilnější vládní strana. Jeho zisk tak rozhodně není pouze důsledkem toho, že Senát neumí nebo že se proti němu všichni spikli, jak dokola tvrdí Andrej Babiš.
Zkrátka senátní volby fungují jako vyvažovací volby vůči stranám a subjektům aktuálně vládnoucím či se na vládě podílejícím. Na tom není nic špatného, a už vůbec ne překvapivého. Překvapivým by byl opak. Reagovat na špatný výsledek voleb tím, že danou instituci bagatelizujete, zpochybňujete její smysl a existenci, či dokonce voláte po jejím zrušení, je značně neprofesionální.