Scénu velkého tenisu jste opustil poměrně mladý, v 29 letech. Za jakých okolností?
Prostě jsem si jednoho dne řekl po grandslamovém US Open 2009 (Šnobel tam vypadl v prvním kole kvalifikace – pozn. red.), že končím. Že mi 12 profesionálních tenisových let stačilo. Rok na to se mi narodil syn a začal jsem se věnovat rodině. Zároveň jsem věděl, že se chci po skončení profi kariéry věnovat i nadále tenisu a pomáhat mladým hráčům.
Trenérsky jste začínal s Karolínou Muchovou, s níž jste vyhrál Pardubickou juniorku 2014. Loni Muchová zaujala na US Open porážkou bývalé světové jedničky Garbině Muguruzaové. Aktuálně již atakuje první stovku. Jak vnímáte její progres?
Do Karolíny jsem vložil spoustu energie. Byla takovým mým tenisovým dítětem. Šest let práce s ní dnes ukazují, že stály za to. Naši spolupráci jsem ukončil já v roce 2016, když byla 200. na žebříčku WTA. Pokud bude Karolína stoprocentně zdravá, může vystoupat třeba až do top 10.
Jak jste se dostal k Barboře Krejčíkové, kterou dlouhá léta trénovala zesnulá Jana Novotná?
Barbora mě oslovila již koncem roku 2017, já jsem tenkrát trénoval jinou hráčku Moniku Kilnarovou. A tak se naše cesty spojily až koncem roku 2018, kdy jsem byl volný. Chci zdůraznit, že Barbora není klasickou „deblistkou“, hraje stále i dvouhry. Tréninky nijak na čtyřhru nezaměřujeme, chceme oba, ať jde nahoru i ve dvouhře.
Deblovou parťačkou Krejčíkové je Kateřina Siniaková. Čím to, že si tak rozumí?
Myslím si, že jsou za tím hlavně společně prožitá léta v juniorské kategorii. Není náhoda, že spolu vyhrály i tři juniorské Grand Slamy. Rozumí si po lidské stránce a nejen tenisové. To je také hodně důležité.
Pavel Šnobel
|
V čem je trénink žen zvláštní? Jak moc musíte být citlivý, empatický, zkrátka psycholog?
Nemyslím si, že tréninky jsou v něčem odlišné třeba od mužských. Ženám musíte určitě víc naslouchat, jsou náladovější, choulostivější na zátěž. Samozřejmě nejdůležitější je, aby vám svěřenkyně důvěřovala.
Česko je ženskou tenisovou velmocí – má Petru Kvitovou, Karolínu Plíškovou, velké naděje se vkládají do devatenáctileté Markéty Vondroušové. U mužů je situace diametrálně jiná, špičkový je jen stárnoucí Tomáš Berdych. Čím to?
Můj názor je, že klukům jednoznačně chybí motivace, proč vlastně tenis hrát. Víte, když jdete z juniorů do dospělých, teprve začínáte pořádně dřít a má vás to živit. Chcete se do života zajistit – jenže v Česku se peníze v tenise pro dospělé hráče úplně vytratily, nejsou! Musím ale podotknout, že se to netýká jen tenisu, jde o celospolečenský problém! Z profi sportovců v Česku se stali doslova žoldáci sportující za almužnu.
V českém sportu je tedy fatální nedostatek financí?
Máte snad pocit, že český profi sportovec v českých nejvyšších ligách je nějak skvěle placen? Já ten pocit rozhodně nemám. Legendy Jaromír Jágr, Tomáš Plekanec hrají 1. hokejovou ligu a lístek na ně stojí 100 korun? To je obědové menu, krabička cigaret. Uvědomujete si ten nepoměr ceny? To je urážka sportu jako takového a toho, co dokázali. Na fotbale 1. ligy v Ostravě platíme 80–150 korun jednou za 14 dní, což je směšné.
A jaké vidíte řešení?
V první řadě musí chtít situaci pochopit majitelé klubů, funkcionáři, fanoušci a hlavně široká veřejnost, jinak se na kvalitního českého sportovce za deset let v Česku už moc nepodíváme, v malých městech už vůbec ne. Moc si přeji, aby se to začalo měnit, aby se mohly radovat i naše děti a byly hrdé na naše sportovce. Jako bylo třeba Nagano v mých 18 letech. Profi sport je hnacím motorem široké veřejnosti i ekonomiky. Nám se motor ale hodně zadřel. S mladými talenty doslova plýtváme. Pojďme s tím všichni něco udělat.