Dlouhá léta pracovala Michaela jako prodavačka. Každá směna ale pro ni byla utrpením, jako narkoleptička za pokladnou často usínala a pak musela tržbu znovu a znovu přepočítávat. Usnout dokázala i při plavání nebo při projížďce na kole, což bylo ještě nebezpečnější než výpadky bdělosti v zaměstnání. Nekontrolovaný spánek, během něhož člověk funguje na setrvačník, je ale pouze jedním z příznaků této neurologické poruchy, která postihuje ani ne půl promile lidí. Pacienty trápí také divoké sny, které přicházejí hlavně během usínání nebo naopak probouzení a jsou velmi těžko odlišitelné od reality.
Nesmí za volant ani pracovat ve výškách
O tom, jak takový živý sen vypadá, si člověk může udělat představu třeba z komiksu, který dal dohromady ilustrátor Martin Otevřel s neuroložkou Jitkou Buškovou (viz obrázek dole). Narkoleptici mohou s jeho pomocí kolegům, spolužákům i kamarádům nebo členům rodiny snáz vysvětlit, jaká muka prožívají. „Lidé se na nás mnohdy koukají jako na simulanty. Mnohokrát jsem musela vysvětlovat, že jsem se už od svých deseti let nevyspala,“ vypráví Michaela, která žije na vesnici v jižních Čechách.
Každodenní povinnosti musí zvládat bez auta, protože narkoleptikům se odebírají řidičské průkazy. Co kdyby na ně slabá chvilka přišla zrovna za volantem! „Nemůžu také pracovat u strojů, ve výškách, na směny ani v noci,“ vyjmenovává svá omezení Michaela. Potíže má sice už od svých deseti, narkolepsie jí však byla diagnostikována až před dvaceti lety, když jí bylo pětadvacet.
Co narkoleptici ve spánku prožívají? Jejich noční můry zhmotnil v komiksu Martin Otevřel.
„Na odborníky jsem se poprvé obrátila asi v šestnácti letech. Byla jsem i na neurologii, ale tam mi jen řekli, že jsem více unavená, protože jsem plnoštíhlé postavy.“ Divoké sny měla Michaela odmala. Občas se do její hlavy zatoulal i nějaký ten příjemný, většinou ale byly hororové. „Sny bývaly hodně živé, plné strašlivých zvířat, třeba hadů. Později přišly takové, ve kterých mě někdo mučil, drtil nebo rozřezával. Prostě nic příjemného,“ vzpomíná. Dnes Michaela bere léky, díky nimž zlé sny zapomíná. „Pokud ale prášky vysadím, hned se to vrací,“ říká.
REM versus non-Rem. jiný spánek, jiné sny
Sny se sice lidem mohou zdát v obou spánkových fázích, tedy v REM i non-REM, ale kvalitativně se výrazně odlišují. „Sny ve spánku REM jsou zážitkové a živější, je v nich více emocí a sexuality a člověk v nich častěji hraje aktivnější roli, naopak sny v non-REM fázi mají většinou klidnější, banálnější charakter, není v nich zdaleka tolik emocionálních projevů,“ vysvětluje neurolog Karel Šonka, který působí ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.
U narkolepiků dochází k rychlé aktivaci REM spánku přímo z bdělosti, proto snů přichází tolik. Kromě narkolepsie je příboj snů příznakem ještě dalších dvou spánkových poruch. První z nich postihuje především lidi nad padesát a nazývá se poruchou chování v REM spánku. Tělo pacienta se chová jinak, než je obvyklé. Zatímco zdravému člověku během REM fáze ochabne většina svalů, lidé s touto poruchou se naopak ze spaní pohybují.
V noci se perou s partnery. Jako na fotbale
Už v šedesátých letech popsal francouzský vědec Michel Jouvet podivné chování kočky, která v kleci během spánku bojovala s imaginárním nepřítelem, později byla porucha chování v REM spánku sledována také u lidí. „Sny jsou v tomto případě většinou výrazně nepříjemné, akční a často mají násilný charakter. Ve snu je nemocný ohrožen, atakován nebo pronásledován lidmi, zvířaty či příšerami,“ popisuje profesor Šonka.
Karel Šonka
Není divu, že se spící člověk snaží aktivně bránit, když mu to jeho tělo ze zatím neznámého důvodu dovolí. „Časté je rozhazování rukama, údery a kopy. I člověk, který je normálně jako beránek, se v noci mění v agresora. Zdá se mu, že se pere na fotbale, a rozdává rány do vzduchu. Při tom často zraní sebe nebo partnera, který s ním leží v posteli,“ říká Šonka. Spící člověk má zavřené oči, a tak se orientuje pouze podle snové představy o prostoru, nikoli podle reálného prostředí. Často proto dochází i k úrazům způsobeným například pádem na podlahu.
Neurologové také vypozorovali, že se s poruchou chování v REM spánku často objevuje i Parkinsonova nemoc. Noční souboje s neexistujícími protivníky parkinsonovi obvykle časově předcházejí, a tak mohou být pro člověka varováním. Třetí a zřejmě nejznámější ze spánkových poruch je noční můra. Pár špatných snů nevadí, pomoc lékaře by měl vyhledat ten, komu se hrůzostrašné příběhy vkrádají do snů opakovaně.
Vědci vědí, že (skoro) nic nevědí
Sami neurologové jsou si vědomi toho, jak málo zatím věda o lidských snech ví. „Zkoumání snů stále stojí na vodě ve srovnání se vším ostatním, co o člověku můžeme zjistit. Skoro všechno můžeme spočítat, změřit, zobrazit, ale zrovna u snů jsme stále odkázáni na to, co nám člověk sám na sebe prozradí. Můžeme se podívat na EEG nebo na změny srdeční činnosti, to je ale tak všechno,“ přemýšlí Šonka. Na lidskou paměť navíc zrovna v případě snů není příliš spoleh. „Je to zajímavý fenomén, někdo si pamatuje sny víc a někdo míň, ale obecně je to tak, že vzpomínka na sen poměrně rychle mizí ve srovnání se vzpomínkou na skutečný zážitek, který má člověk při bdělosti. Proč tomu tak je? Další záhada,“ krčí rameny Šonka a dodává, že ještě hůř jsou na tom vědci zkoumající snění zvířat. Ti už si nemohou být jisti vůbec ničím.
Měla Jouvetova „pacientka“ skutečně špatný sen, nebo se jen kamarádsky kočkovala se starou známou ze sousedství? To už se nikdy nedozvíme. Přístroje, které lidské sny promítají na plátno, zatím fungují jen ve sci-fi filmech. Dočkají se jich jednou lékaři? „Tak to by byla krása, ale nemyslím si, že by někdo někdy něco podobného sestrojil,“ směje se Šonka. „Časem ale třeba z některých měření půjde identifikovat charakter snu. Dozvíme se, jestli měl člověk sen příjemný, nebo hrůzostrašný,“ uzavírá přední český odborník na poruchy spánku a bdění.