Ještě něco málo o přivazování kol. Tam, kde na cyklisty myslí, přidávají ke vchodům do objektů i na veřejná prostranství stojany, kam si lze bicykl opřít a přivázat. Jenže někde tvůrci takových parkovišť zřejmě nikdy kolo nevlastnili, nejezdili na něm, o tom, že by se ho pokusili ukrást, ani nemluvě.
Ze starých dob je stále vžitá tendence budovat pro odpočinek kol jen nízké stojany, kam si najedete předním kolem a podle představy tvůrců si ho přivážete lankem. Pokud si tam postavíte stroj za dvacet, třicet a víc tisíc, tak se možná budete divit, že vám poberta nechá u stojanu připoutané přední kolo bez zbytku rámu. Zloděj si někde ukradne odpovídající přední kolo a je vymalováno.
Nedávno mě rozesmál stojan na kola u „vodního muzea“ u vodní nádrže Želivka. Zábavné hrací zařízení hlavně pro děti. Pokud tam rodina dorazí na kolech, je tu pár bytelných nerez stojanů. Skoro metr vysokých, takže k nim pohodlně připoutáte svého dvoukolového oře bezpečně i za rám, případně ještě i za přední ráfek, ale… Jednotlivé stojany jsou k betonu přišroubované, šrouby už jsou vyviklané, někde dokonce chybí. Stačí možná jen trochu trhnout a stojan vysunout a s kolem zmizet. Případně stačí nějaký prehistorický klíč na kola, tyhle nástroje zvládaly až sedmnáctky matice.
Pevné a neodmontovatelné stojany před lety instalovali v Praze před pankráckým obchodním centrem. Pěkně zapuštěné do podloží, možná až do plánované hloubky budoucí trasy metra D. Jenže několik let se na nich skvěl výrazný nápis, že kola parkovat je zakázáno! Naštěstí to dlouho nevydrželo, přirozená tendence kolařů parkovat tady pod řetězy a pákami své stroje zvítězila nad bláznivou estetikou architekta.