Ta proměna jde do mnohem větších detailů. Včera můj muž kroutil hlavou nad tím, že jsou na jídelním stole růžové třpytky. Pak trochu překvapeně komentoval, že jsou třpytky i na sedačce. A když našel třpytky na svém čele, tak už jsem v jeho hlase slyšela stopy podráždění: „Jako to musí být ty zatracený třpytky fakt úplně všude?!“ Ano. Máme doma dvě holčičky, z nichž jedné byly tři roky. A vyráběly jsme si korunky.
Třpytky budou v našem bytě zřejmě dalších deset let. Smířit se musíme i s tím, že uklizený byt vydrží přesně do momentu, než se starší dítě vrátí od babičky. A že čisté vydrží jakékoliv dítě maximálně do prvního jídla. Na našich nočních stolcích se místo románových novinek kupí knihy, které sice nemají Man Booker Prize, ale zato mají otevírací okýnka. V lednici je mnohem méně chardonnay a mnohem více brokolice.
A nepamatuju se, kdy jsem naposledy dělala větší nákup, který by neobsahoval kilo mrkve. Vonné svíčky a bylinkové esence do vany s příchodem dětí z koupelny vytlačily plastové konvičky, delfínci a lodičky. Z botníku mi zmizely boty na podpatku, místo nich tam jsou pohodlné boty, které se nemusí složitě zapínat (bo neni čas). I můj virtuální svět se změnil a na YouTube se mi na prvním místě nabízejí videa s poníky a seriálu Sofie první. Třpytky na čele mě prostě v tom všem nemůžou rozhodit.