S mým mužem se docela rozcházíme v tom, co nám už vadí. U jídla jsem smířená s tím, že mě děti zadělají od vlasů po špičky bot. Můj muž se snaží děti různě otírat a držet se spíš mimo dosah jejich umolousaných ručiček, protože nesnáší být zapatlaný.
Pokakané plíny a poblité svršky likviduje s viditelně větším odporem než já. Téměř neustálý řev a povykování ho ruší o poznání víc než mě. Mohla bych obracet oči v sloup a brblat, že je cimprlich, nebo dokonce sobec.
Jenomže jsem si uvědomila jednu celkem podstatnou věc. Nám matkám přicházejí děti do života zevnitř. Rostou v našem těle, berou si od nás přes pupeční šňůru bez ptaní a s dokonalou samozřejmostí, co potřebují, a my jim to s láskou poskytujeme.
A pokračujeme v tom i po narození. Miminka jsou na nás přicuclá a teprve postupně a pomaloučku se od nás odpoutávají. Hranice jim vymezujeme směrem od nás. Jenomže mužům přistane miminko do jejich komfortní zóny zvenku. Nabourá jim jejich hranice jako vetřelec. Nemuseli se s dítětem dělit o svůj krevní oběh, tak jako my, a teď se s ním mají dělit o postel. Nezažili pocit, že je dítě kope do močového měchýře, a teď musí snášet, že je kope v autě zezadu do sedačky.
Otcové nejsou sobci, to my matky máme prostě proti nim obrovský náskok. Máme každý docela jiný výchozí bod. Míra těsnosti a intimity mateřského vztahu s dětmi je maximální. Když se můj muž durdí, že mu dcera zase zapatlala tričko od jogurtu, já jen chápavě pokrčím rameny. Mně totiž čůrala do břicha.
