Mít druhé dítě je hrozně těžké. Těžší, než jsem si kdy dovedla představit. Nikdo vás nešetří (nejméně ze všeho to první dítě), skoro nikdo vám nepomůže a máte jenom dvě ruce na dvě děti. Ty děti mají každé docela odlišné potřeby a hlásí se o jejich naplnění zpravidla v jeden moment.
Dokázala bych povídat hodiny o tom, co všechno je na vícenásobném rodičovství dřina, jaký je to stres a jak se to skoro nedá přežít. Jenomže pak se stane něco, při čem roztaje srdce i té nejunavenější a nejfrustrovanější mámy, jako jsem já. Totiž objeví se první záblesk sesterského vztahu. To když se ta starší začne bušit do hlavy a dělat opici a ta mladší se rozesměje na celé kolo. A ta starší je nadšená, že se jí ta mladší směje, takže dělá opici pořád dokola, a ta mladší se pořád šíleně chechtá.
Mateřské blaho trvá celou jednu minutu. Minutu, kdy zapomenu na probdělé noci s tou mladší i na šílené záchvaty vzteku té starší a jsem prostě šťastná, že jsme s mužem stvořili tak nádherné bytosti, které si k sobě hledají cestu a budou z nich parťačky a budou se milovat a navzájem si pomáhat. Jsem šťastná, že jsme rodina. No a pak ta starší chce udělat opici té mladší a bouchne ji do hlavy, ale neodhadne to a malá začne brečet, velká se lekne, bouchne ji ještě jednou, zřejmě ve snaze to napravit a zase vrátit tu legraci s opicí.
Jenže nikdo se už nesměje, marně se snažím zachovat klid, ta malá tu velkou nechtěně škrábla a obě děti řvou. A já jsem už zase šíleně unavená a nervy mám našponované. Ale vím, že díky tomu momentu absolutního štěstí (a mateřským hormonům) to zřejmě všechno přežiju. A jestli tedy bídně nezhynu, tak třeba zase přijde nějaký ten lepší moment, kdy štěstí a láska zvítězí nad frustrací a nevyspáním. Aspoň na chvíli.