metro.cz

Počasí v Praze

2 °C / 6 °C

Sobota, 18. listopadu 2017. Svátek má Romana.
Adam Záviška na trati závodu Lapland Extreme Challenge ve Finsku.
Dalších 34 fotografií v galerii
Adam Záviška na trati závodu Lapland Extreme Challenge ve Finsku. | foto: Archiv Markéta Marvanová a Adam ZáviškaMetro.cz

Zvládli extrémní závod za polárním kruhem, teď je čeká přejezd Ameriky

12. května 2017  7:45 Josef Škvor Metro.cz
Jedenadvacetiletá Markéta Peggy Marvanová a její přítel, o dva roky starší Adam Záviška, jsou jedinými lidmi, kterým se v pětileté historii podařilo dokončit extrémní výzvu Lapland Extreme Challenge ve finské části Laponska. Za 27 a půl dne prošli polární samotou 1049 kilometrů.

Jak jste se vlastně k tomuto extrémnímu závodu dostali?
Adam: Peggy byla poprvé v roce 2014 s Honzou Kopkou (účastník světových extrémních závodů a organizátor extrémních závodů v Česku) na Snow Campu ve Finsku. Když se odtamtud vraceli, tak jí Honza představil v Rovaniemi Alexe. To je Katalánec, který většinu roku žije v severním Finsku. Tam působí jako průvodce v polární oblastech a kromě jiného tam také pořádá extrémní závody.



Peggy: Rok na to jsem se vydala na závod Rovaniemi 150 kilometrů. Tam jsem se dověděla o Lapland Extreme Challenge a právě na něj jsme se o další rok později vydali s Adamem. Jednalo se o závod, který ještě nikdy nikdo nedokončil. Nebyly tedy žádné recenze „chcete-li návod“ na to, jak se závodní trasou s komplikovanými úseky a hlubokým sněhem doslova přebrodit. Náš první pokus byl proto neúspěšný, ale už při odjezdu jsme věděli, že se vrátíme.

Kolik závodníků bylo v Rovaniemi letos na startu?
Markéta: Extrémní závod startuje zároveň s různými dalšími soutěžními variantami, což jsou závody na 66, 150 a 300 kilometrů. Na startu bylo přibližně 150 lidí. Na naší nejdelší trase nás startovalo pět. My dva, ještě jeden Čech, Španěl a Ital. Závod, kterého jsme se zúčastnili my, má pouze 40 kontrolních bodů. A trasa mezi nimi není pevně určená, pohybuje se okolo 1000 km. My jsme ušli přesně 1049 kilometrů. Ke konci byl totiž špatný sníh, takže jsme museli jít oklikami.

Fotogalerie

Došli jste ale jediní...
Adam: Čech vzdal již druhý den, protože měl špatně udělané saně. Tím, že se je snažil vyrobit sám, tak nedocílil toho, aby byly dokonale použitelné v hlubokém prašanu. Když došel do míst, kde byl prašan, tak se mu převracely. Tím, že je doma dostatečně nevyzkoušel, musel skončit. Ital a Španěl skončili před první třetinou kvůli omrzlinám.

Zkušeností s pohybem na sněhu nemáte určitě tolik, co seveřané. Jak jste tedy přicházeli na různé technické vychytávky?
Markéta: Zvítězily splitboardy. Hrozně dlouho jsme vymýšleli, jak docílit plochy lyží, aby měly co nejlepší vlastnosti v hlubokém sněhu. Co největší plochu, aby se v nich dobře šlo a potom také velikost pásů, aby bylo možné táhnout saně do prudkých kopců napřímo. V Laponsku je reliéf srovnatelný tak trochu s naší Šumavou, střídají se roviny a prudké kopečky. Zjistili jsme, že splitboardy budou svými parametry na tento podnik ideální a navíc nám umožní použít vybranou variantu bot. Také tím, že splitboardy dělaly stopu stejné šířky jako expediční sáně, tak je nebylo potřeba protlačovat s takovou námahou. Vše jsme mnohokrát testovali, ale podmínky jaké jsou na Lapland Extreme Challenge se bohužel v Česku nedají napodobit. Proto to bylo také hodně o komunikaci s polárníky a ostatními odborníky.

Kdo je Markéta Peggy Marvanová

  • Nejmladší česká pokořitelka americké Great Divide Tour (4418 km) a skotského Highland Trial (890 km) se snaží vším, co dělá, hledat cestu přírodě a ukazovat lidem, že sport je úžasný bonus do života.
  • Přispívá na dobročinné projekty. Americkým závodem pomohla získat finance na speciální elektrické dvojkolo pro dívku Dáju trpící postupným ochabováním svalstva.
  • O rok později s Adamem při závodě ve Skotsku podpořili vybudování bezplatné půjčovny speciálních kol pro postižené děti.
  • Pokud chcete pomoci k vydání knihy o tomto extrémním závodu v Laponsku, můžete přispět na www.hithit.com

Sáně jste koupili?
Markéta: Ne, měli jsme půjčené sáně Fjellpulken z Norské módy. Jsou to prakticky nejznámější sáně na trhu.

Pro přiblížení, vypadají jako sáně, ve kterých sváží Horská služba ze svahu pacienta.
Adam: Je to jedna z mála věcí, na které je vidět, že prošla dlouhodobým vývojem, a tak neměli problém s žádnými nástrahami na trati.

Jak dlouho jste si všechny tyto detaily vymýšleli?
Adam: Dalo by se říct, že nám to zabralo rok a půl. Už když jsme museli ukončit náš první nezdařený pokus na snowbicích, tak jsme pozorovali, co tam používají místní. Hned jak jsme se vraceli, tak už cestou jsme vymýšleli, co udělat .Kontaktovali jsme lidi, kteří se pohybují v těchto polárních oblastech. Ať to byl Vašek Sůra, Roman Dankoz Alpsportu a nebo Ota z Gara Splitboards. Když jsme viděli splitboard, tak jsme hned věděli, že to je to, co hledáme.

V některých bodech jste našli chatku, nebo tam chatka byla?
Markéta: K volně přístupnému srubu jsme přišli jedenáctý den večer. Věděli jsme, že by tam měl být a že nás může zachránit. Když jsme k němu došli, bylo vidět, že je skvěle zateplený, měl i předsíň, aby z něj teplo neunikalo. V té době už naše výbava dostala pořádně zabrat. Hlavní, co jsme měli, bylo péřové. A tím, že naše výbava už jedenáct dní pohlcovala vlhkost, tak po té době už potřebovala vysušit. Při sušení z něčeho doslova kapalo. Takže jsme se kontrolovaně budili a přitápěli v kamnech, aby se všechno vysušilo. Po cestě jsou asi čtyři nebo pět takových domečků, což je pro závod hrozně důležité.

Zbytek nocí jste tedy spali normálně na sněhu?
Markéta: Měli jsme žďáráky (pozn. takzvaný Ždárského pytel pro nouzové přežití). V něm karimatku a spacák. Večer jsme přišli, rychle je rozbalili, zalezli do nich a začali vařit. Když sněžilo, měli jsme nad sebou nataženou plachtu, aby nám nepadal sníh do obličeje. Jeden den jsem ještě hrabala záhrab, abych nad nás napnula plachtu. Pak jsem ale zjistila, že je to blbost. Kopeš v místě, kde jsou asi 2 metry prašanu a pak uprostřed může být pařez.

Takže tam není příliš velká vzdušná vlhkost. Tam se asi sněhulák nepostaví?
Adam: Tím je laponský sníh unikátní, chová se jako krupice a pořád se sype. Není tam možnost se dokopat na něco pevnějšího. Buď by to člověk musel vykopat až na pevnou zem, nebo to řešit jinak. Takže pak jsme večer už jen přišli a udupali sníh splitboardem. Pak jsme se na lyžích zuli, posadili se a rychle zmizeli ve spacáku.

Sáně nebylo možné použít tak, že z nich vyndáte veškerý náklad a pak si do nich lehnete jako do rakve bez víka?
Adam: Ne, určitě ne. My jsme měli saně úplně nejkratší, co se vyrábějí. Měřily jen 118 centimetrů. Nejkratší jsme zvolili proto, aby se s nimi dalo snadno zatáčet.

Kolik to všechno vážilo?
Markéta: Výbava na startu měla 35 kilogramů, a to včetně jídla na prvních 14 dní.

Co jste po celou dobu jedli?
Markéta: Ráno ovesná kaše, potom oříšky, české horalky a tatranky. Je málo potravin, které, když projdou těmi -30 až -35 °C, tak nezačnou chutnat jako písek. Sýr začne chutnat jako písek, salám také tak, na lentilkách si v tomhle mrazu člověk skoro vyláme zuby. Tohle jsme jedli přibližně od 8 do 16 hodin odpoledne. Potřebovali jsme ale také něco teplého. Nastala chvíle, kdy jsme otevřeli termosku s teplou čínskou polévkou se sýrem. Seděli jsme proti sobě na saních a skoro závistivě koukali, jak to ten druhý hltá. Pak do večera opět oříšky nebo salám. Večer jsme měli klasické jídlo ze sáčku zalité horkou vodou.

Jak vypadala příprava vody při teplotě kolem minus 30 stupňů Celsia?
Markéta: Nevím, jak to říct jednoduše. Večer jsme udělali 4,5 litru vody ze sněhu. Což ve výsledku zabralo okolo 3 hodin. Jak tavit sníh na vodu co nejefektivněji jsme vymýšleli dlouho.

A takto to šlo celých 27 dní?
Markéta: S tím rozdílem, že asi tak 4x jsme nemuseli tavit vodu ze sněhu. To bylo opravdu skvělé. Kontrolní body byly občas kousek od sámošky, proto jsme si mohli koupit vodu balenou. A s tou jsme pak koukali, jak šlo vaření hrozně rychle.

Co ponožky a spodní prádlo?
Markéta: Ha, ha ha, moje ponožky jsou hrozně vtipné. Protože jsem měla patery, a z toho troje tenké. Silné moc nenosím, protože mám názor, že to, co nemá funkce boty, už ponožka nezachrání. Jenže se mi začaly dělat otlaky. Nakonec jsem zjistila, že mi vyhovují jen jedny. Ponožky a stejně tak spodní prádlo jsme slavnostně měnili jedenáctý den, když jsme došli k prvnímu srubu.

Byla ponorková nemoc nebo nevraživost?
Adam: Jedině jednou. Z počátku závodu stačí malé tyčinky, ale postupně člověk už má hroznou potřebu jídla. Peggy chtěla čokoládu, tak když jsem ji vyndal, snědl jsem asi půlku. Ona se mnou pak asi pět minut nemluvila, protože myslela, že jí nechám tu čokoládu celou.

Jaký byl váš nejlepší a nejhorší zážitek? Pokud se na něm shodnete...
Adam. Když jsme byli 9 km před cílem na předposledním kontrolním bodu, kde byla benzínka. To už jsme věděli, že to dojdeme a ještě s koupenou svačinou v ruce. To byl nejlepší pocit. Navíc ten předposlední bod byla Santa Claus Village, takže pohádkové místo.

Markéta: Pohádkový, no neřekla bych. Kýčový, atrakce, spousta turistů a navíc jsme ještě my byli další atrakcí pro turisty. Takový dva zjevy se sáněma si někteří i fotili. Říkala jsem si: „Ježíšmarjá, lidi.“

A ten nejhorší?
Markéta: Byli jsme přibližně 250 km před cílem a Alex psal, že když zachováme tempo, tak to do cíle stihneme v limitu. Během tří dnů jsme to stáhli na 130 km. On ale znovu napsal, že to máme stále 250 km do cíle. Tak jsem mu volala a on to fakt myslel vážně. Asi netušil, jak to máme naplánované. Vůbec nevím, co ho k tomu vedlo, když celou dobu mluvil, že jsme OK. Tím nás úplně vystresoval. Nakonec jsme to ale zvládli, neměl pravdu.

Co jste prožívali v cíli?
Markéta: Zajímavé to bylo u předposledního bodu u Santa Claus Village. My jsme vlastně nevěděli, co si o Alexovi máme myslet. Jestli není naštvaný, že to jako jediní dokončíme. Teprve tam jsme ale pochopili, že je to hrozně fajn člověk a že nám to hrozně přeje. On se vlastně sám bál, jestli dokončíme. Pak nás tam vzal do místních novin a na pivo. Byli jsme tam tři dny a moc jsme si to užili. Dokonce konzumně.

Je to tedy výhoda, když jste šli ve dvou?
Markéta: Myslím si, že by to člověk ani neměl jít sám. V zimě je to hrozně nebezpečné a depresivní. Je obrovský rozdíl života v civilizaci a mimo ni. Hororově působí stromy, když je špatné počasí, není se podle čeho orientovat. Jsou tam i stavy strachů, že spadneš, namočíš se. Když je polární záře a není tam žádná cesta, přijde úzkost, strach, začínají halucinace. Ve dvou si člověk přeci jen chvíli odpočine a odreaguje se.

Finsko máte za sebou. Co vás čeká v nejbližší době?
Adam: Chceme se 9. června vydat do Spojených států a tam absolvovat cyklistický závod, Great Divide Tour na 4431 km, který už Markéta zvládla. Vede z Kanady až ke hranicím Nového Mexika.

Jedete každý na svém, nebo na tandemu?
Adam: Jsme tak rozdílně velcí, že postavit tandem by byl problém, proto jedeme každý na svém.

Kde přišlo to štěstí, že se lidé jako vy dva vlastně mohli poznat?
Adam: Potkali jsme se na extrémním cyklistickém závodu 1000 mil, který se jede z nejvýchodnějšího konce Slovenska do nejzápadnějšího konce Česka. Markéta ho absolvovala dvakrát a v ženské kategorii dvakrát vyhrála. No a když jsme se tam potkali, tak jsem určitě vyhrál já.



Komentáře

Hlavní zprávy

2,5 milionu dní jsme proleželi za úrazy

Na jednašedesátiletého muže se v Hlučíně zřítila zeď vysoká dva metry a široká...
vydáno 18. listopadu 2017  15:21

Mnoho pracovních úrazů má stále stejnou příčinu.  celý článek

Nezajímají mě Nekonečné intelektuální kydy, říká scénárista Petr Kolečko

Petr Kolečko
vydáno 18. listopadu 2017  11:15

Těsně za sebou měl premiéru své nové divadelní hry dvě noci na Karlštejně a filmu Bajkeři. Na oba počiny je hodně vidět, neboť jméno scenáristy Petra...  celý článek

Zamiřte na výlet do Afriky s Hanzelkou a Zikmundem

Dvojice projela celou Afriku.
vydáno 18. listopadu 2017  8:13

Zoo Dvůr Králové zve návštěvníky na výstavu H + Z v Africe. Prostřednictvím dvou desítek fotografií a předmětů, které zapůjčilo Muzeum jihovýchodní Moravy...  celý článek

Výživu mají řešit i ti starší lidé

(ilustrační foto)
vydáno 18. listopadu 2017  6:06

Až 50 procent seniorů trpí podvýživou, aniž by si toho byli vědomi, odhadují odborníci.  celý článek



Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám