Jak jste se dostal do mezinárodního týmu a kdo byli vaši kolegové?
Do Grónska jezdím už deset let, takže tento konkrétní projekt byl spíše pokračováním toho, co tam děláme zhruba od roku 2009. Tehdy jsem byl čerstvě po doktorátu a byl jsem v Anglii, odkud jsem odešel do Dánska, v obou zemích jsem se seznámil se svými současnými kolegy. V roce 2015 jsem se vrátil zpět do Česka. Ten tým byl tedy složen z lidí, které jsem v tomto období potkal. Dalo by se říci, že to byla už dlouholetá spolupráce.
Co obnáší příprava na takovou expedici?
Příprava je především logistická, obzvlášť na delší sezonu v extrémních podmínkách. Byli jsme tam celkem tři měsíce, kdy tam byl ze začátku sníh a teploty pod nulou a ke konci vrcholné léto, kdy bylo přes patnáct stupňů. Museli jsme tedy dát dohromady všechen potřebný materiál včetně jídla, zamluvit si vrtulníky, kterými jsme dopravili na místo lidi i přístroje. Zároveň bylo potřeba nahnat všechny účastníky, protože tam nikdo nemohl být celé tři měsíce v kuse.
Měli jste nějaké speciální vybavení?
Přivezli jsme si s sebou novou speciální sondu na měření metanu. Ta byla ale spíše záležitostí našich kolegů z Bristolu, ti spolupracovali přímo s firmou z Německa, která tato čidla vyvíjí a vyrábí. Jejich komunikace trvala zhruba rok. Čidlo nebylo až tak speciální použitou technologií jako spíš tím, že bylo vyrobeno přesně pro naše potřeby. Je tedy hodně robustní, aby si poradilo i s extrémními podmínkami a vydrželo ponořené v ledovcové řece celé tři měsíce. Obyčejné sondy bývají náchylné například k mechanickému poškození či zanesení sedimenty, které z ledovce vytékají. To pak přesnost měření výrazně ovlivňuje. Dalším faktorem byla spolehlivost. Senzor jsme nabíjeli z fotovoltaických panelů a generátorů a chtěli jsme, aby stačila kontrola jednou denně.
Jaká další měření jste prováděli a co bylo vlastně cílem výpravy?
Čidlo měřilo pouze metan rozpuštěný ve vodě a my jsme kromě toho měřili samozřejmě ještě spoustu dalších věcí. Sledovali jsme například celkový průtok řeky, teplotu, pH, vodivost nebo koncentraci živin. To se dělalo opět za pomoci sond a nebo se odebíraly vzorky, které byly následně podrobeny mikrobiálním analýzám. Díky tomu jsme zjistili, jaká mikrobiální společenstva se z pod ledovce vyplavují. Z předchozích výzkumů jsme totiž věděli, že v sedimentu, který se z ledu vyplachuje, žijí mikroorganismy, jež dokážou produkovat metan. Cílem projektu bylo zjistit, zda metanu vzniká tolik, že se nestačí oxidovat a uniká volně do atmosféry. Snažili jsme se měřit vše, co se dalo, abychom poskládali celý příběh, od toho, kde se plyn vyprodukuje, až po to, jak končí.
Tající ledovce uvolňují látky, které jejich tání podporují. Co to znamená pro přírodu? Můžeme s tím něco dělat?
Ano, jedná se o zpětnou pozitivní vazbu a tající ledovce své tání samy pohání. Čím víc budou ledovce tát, tím více metanu se uvolní a ten se bude více podílet na skleníkovém efektu. Podledovcový metan je, ve srovnání s ostatními producenty, v podstatě nedůležitý. Ačkoli zatím nevíme přesné číslo vyprodukovaného plynu, protože naše měření probíhalo pouze tři měsíce na jednom místě, je jisté, že hlavním zdrojem metanu zůstává člověk a jeho zemědělství, těžba či spalování fosilních paliv.
Takže ve výsledku není tak velký problém produkce metanu ledovci jako jejich samotné tání.
Jedná se o komplexní problém, nicméně důležité je to, že se jedná o další zdroj metanu, o kterém jsme dříve nevěděli. Pokud ale tání bude zrychlovat, jak předpovídají různé modely, a to především v Antarktidě, může podíl ledovců na metanových emisích narůst. Poté bude potřeba s touto produkcí počítat. Zatím máme ale poměrně málo dat.
Pojedete tedy na další expedici?
Mám rozpracovaný jeden velký projekt a mí kolegové z Dánska také. A pokud vím, kolegové z Anglie by rádi provedli měření právě v Antarktidě, odkud konkrétní data ještě nemáme. Takže doufáme, že budeme úspěšní a že budeme v tomto tématu dál pokračovat.
