Je to moje oblíbené téma. Byty, jak se staví, kolik se jich staví, jak jsou drahé, kdo na ně má, hypotéky. Zkrátka vše o bydlení. Tématem posledních let je miniaturizace bytů. Protože lidé mají jen omezený balík peněz, vědí, co si mohou půjčit a kolik mohou pak splácet. Takže logicky míří na nejlevnější bydlení. Podotýkám – teď je řeč o nových bytech. Proto developeři plánují a následně budují klícky o malé ploše. Většina z nich je 2+kk nebo 1+kk, plocha se pohybuje kolem 55 a 37 metrů čtverečních. Ale na papíře jsou už i byty pod dvacet metrů.
Média občas bijí na poplach, že se dostaneme na úroveň některých asijských velkoměst, kde nájemníci obývají byty o dvou až třech metrech krychlových, teda jen kóje, nebo rodina žije na patnácti i méně metrech.
Proč o tom píši. Není to totiž nic nového. Neposuzujme Prahu z pohledu velikosti bytů jen podle Vinohrad, ulic kolem Pařížské na Starém Městě nebo honosnějších ulic ve Vršovicích či části Karlína. Jak se začala Praha průmyslově rozvíjet od poloviny 19. století, rostly jak ve vnitřním městě, tak hlavně v mimopražských obcích, které se pak staly součástí Velké Prahy, domy, kde velikost plochy jednoho bytu bývala i pod velikostí, kterou teď seženete v novostavbách. Právě Žižkov, Nusle, Karlín nebo Holešovice jimi oplývaly.
Žižkov byl vždy místem, kde převažovaly malé byty.
Jak ukazují přehledy, které si Praha stihla vypracovat na konci 30. let 20. století, v roce 1937 a 1938, čtvrtina všech bytů ve městě měla jen jednu místnost, ve více než 42 procentech žili lidé v bytě s jednou místností a kuchyní.
Jeden z údajů dokonce uvádí, že v roce 1930, tedy několik let před zpracováním uvedených údajů, bydlelo v bytě 1+kk více než 67 procent obyvatel.
Z toho všeho vyplývá, že jen necelá třetina pražských bytů byla dvou a více pokojových. A že bydlení nebylo tehdy nijak levné, to dokládají příspěvky některých institucí zaměstnancům na činži a údržbu bytu.
Když se posuneme v čase, tak v roce 1961 bylo v hlavním městě čtyřicet procent bytů v domech postavených před rokem 1918. V uvedeném roce, kdy do kosmu vyletěl Gagarin a kdy jsme už měli podle tvrzení prezidenta Antonína Zápotockého (rok 1960) směřovat neochvějně ke komunismu a kdy měl v roce 1970 nastat všeobecný dostatek bytů, měla Praha bytů o jedné místnosti a jedné kuchyni takřka 62 procent.
Pokud nyní lamentujeme nad miniaturizací obytné plochy bytů v novostavbách, tak v roce 1961 průměrná plocha všech pražských bytů činila 31,9 metru čtverečního. Až v 60. letech se podařilo průměr snížit na necelých 51 procent. Začala se stavět první velká sídliště na Petřinách, na Solidaritě, v Zahradním Městě, rostly domy na Spořilově a dalších místech. V roce 1970 jsme v Praze proto žili v průměru na 34,5 metrech čtverečních.
Skutečná obytná plocha však byla menší, protože se byty stavěly už se sociálním zařízením, tedy WC a koupelnou, starší zástavba se vyznačovala v nemalé míře toaletami na pavlači, na chodbě, koupání se odehrávalo často v neckách nebo plechové přenosné vaně, případně stačilo opláchnutí nad umyvadlem a lavorem.
