Fronty před „jeho“ knihkupectvím na Štefánikově třídě (kdysi S. M. Kirova) byly už před rokem 1989 pověstné, a to nejen v obvyklé knižní čtvrtky, kdy vycházely i nedostatkové novinky, jako americké detektivky. Vratislav Ebr zavedl už tehdy setkávání s autory, autogramiády a podobná setkání.
Když padl komunismus, pustil se do „soukromna“. Ukázalo se ale, že jeho rozšafné povaze a rozevlátosti tržní mechanismu zkrátka nesvědčí. Nebyl povahou kupec, byť byl knihkupec, nebyl účetní duše a hlídač všeho, co s knihami obsahově a literárně nesouvisí. Neměl v sobě tu korporátní dravost, kdy by začal třeba budovat celoevropskou síť prodejen, kdy by obsadil velkochrámy konzumu a světové knižní veletrhy.
Synovec Vratislav Ebr a pomníček strýci Josefu Valčíkovi.
Z původního knihkupectví se přesunul jen přes ulici do patrové prodejny. I tam se za ním táhli fanoušci literatury, ale byli to spíš fanoušci, než zákazníci. Když se pořádalo setkání s autorem, přihnali se sběrači autogramů, ale jen s památníky a papírky, knížku si většinou nekoupili.
Občas jsem se u Vráti zastavil, pokecali jsme, když jsem potřeboval knižní ceny do soutěží, nikdy jsem neodešel s prázdnou. Ale ani rozhovory, články i další publicita v časopisech a novinách i dalších médiích nakonec nezabránily, aby to Vratislav nezabalil i na Smíchově a našel si malý a levnější nájem prodejny naproti stadionu Viktorie Žižkov. Což bylo nakonec jeho poslední působiště.
Jeden ze stovek rozhovorů, které poskytl.
Ale jako člověk, který miloval umění a lidi kolem sebe, nezmizel z mapy. Zavedl pravidelná setkání v Salmovské ulici v Salmovské kavárně. Náruč tady otevřel známým i neznámým autorům, nezavrhoval ani obecně už nečtenou poezií. Párkrát jsem se jeho večerů zúčastnil. Organizoval i jednou za rok setkání autorů všemožné literatury, pojímal to jako rekordní autogramiádu.
Naposledy jsem ho navštívil v jeho malém, ale útulném bytě na pomezí Smíchova a Radlic, poseděli jsme na terase s výhledem na Vyšehrad i rušnou ulici dole. Naposledy přišla řeč na jeho pravé rodiče a hlavně na maminku, kterou nechali nacisti porodit a pak ji popravili, protože byla sestra Josefa Valčíka, jednoho z parašutistů, kteří poslali do pekel protektora Heydricha. Byla to jeho třináctá i netřináctá komnata, možná si vybavoval tu hrůznost a mstivost německých okupantů.
Na hřbitově na Malvazinkách
Vratislav byl rozevlátý a životně občas složitější osobnost, životem se proplétal tu s úspěchem, tu s menšími karamboly. Nikdy ho ale neopouštěl optimismus, a to ani v době, kdy už mu nohy moc nesloužily a na setkání vyrážel třeba jen v pantoflích (i v zimě). Měl rád víno i knihy, co víc, to nedokážu posoudit, ale žil s obojím v symbióze. I v éře počítačů usedal ke svému psacímu stroji. Zvyk byl víc než železná košile.
V pondělí 13. listopadu 2023 mi přišel jeho poslední e-mail. Byl stejně smolný, jako kdyby toho třináctého byl pátek, byl už z nebe, nebo z přednebí, možná ale i z předpeklí či pekla (jak jsem Vratislava znal, dal by asi přednost pekelnému teplíčku). Na druhou stranu, že by se tam potkal s Heydrichem, to je dosti nepředstavitelná představa.
Mozaika lidí kolem mne přišla 13. listopadu o další střípek.
