Co se vám vybaví, když se řekne Žižkovská noc?
Žižkov, na kterém žije fiktivní rodina Tlučhořů, z rozhlasového seriálu, který má za dvacet let právě čerstvý tisící díl. A taky Žižkov, o kterém zpívá Jarda Svoboda na jedné desce Trabandu. A ještě náš koncert pro velký kotel lidí, a všichni zpocení a vedro jako v pekle, ale hodně energie.
Kam se během víkendu v Praze ještě chystáte?
Těším se na Václavák. Asi je to zvláštní, ale když jsem v Praze, rád po něm chodím sem a tam. Takže mě možná potkáte, jak stojím u toho pána, co hraje na klavír a má na hlavě masku koně. Anebo kousek výš, taky u koně.
Žižkovská nocHudební maratón se koná v pátek 26. června.
|
Kde vás ještě během léta můžeme potkat?
Stačí kouknout na stránky kapely Květy, nebo na různé programy klubů, divadel a kaváren. Jsem také občasný moderátor na radiu Proglas a v archivu se dají najít desítky pořadů, kde si povídám s různými hosty. No a konečně mne můžou potkat kdekoliv, přičemž většinou si rád s kýmkoliv popovídám a vypiju limonádu nebo čaj rum bum.
Nedávno vám vyšlo nové album. V čem je Miláček slunce jiný/lepší než předchozí alba?
Těžko hodnotit vlastní práci, ale zkusme to. Písničky jsou dost svěží, není tam nic navíc, hodně věcí vzniklo šťastnou náhodou, ale my přitom na ni byli připravení - zkoušeli jsme a hledali cesty, kterými jsme ještě nešli. Vadí nám říkat věci polopatě, ale taky nám vadí, když někdo říká něco tajemně a nic za tím není. Víc zpívám, líp intonuju. Zvuk všech nástrojů je pestřejší, používáme i elektroniku, bavilo nás to teď víc, než folkový zvuk našich začátků. Zvuk Ondry Ježka je úžasnej, Pavla Kačírková udělala krásnej obal. Ale ti nám hodně pomohli už dřív. A novinkou je Míša Antalová, která na desce dvakrát bubnuje a jednou zpívá, obojí je mimořádný.
Kapela jde do puberty, už je jí patnáct let. Jak se podle vás od svého vzniku změnila?
Neuvěřitelně... na začátku byli jiní lidé, učili jsme se hrát, měnili nástroje a zvuk. Začátek byl strašně dobrodružnej a krásnej, všechny ty hračky a mandolíny, co jsme nosili v taškách a dělali na ně pazvuky. Dnes jsme hodně hlučná rocková kapela. Ale to nás taky nebaví pořád, bez kontrastů bychom se nudili. Hráváme někdy i hudbu k filmům, k němým, naživo. Jindy hrajeme úplně akusticky, někde na dvorku nebo v kuchyni. Lze si nás pozvat i domů. Osm let jsme ve stejné sestavě, aniž bych měl pocit, že se to vyčerpalo.
Nejste jen muzikant. Mimo jiné jste i autorem knížky pro neslyšící děti. Jak projekt vznikl?
Čtení neslyšícím dětem rozšiřuje slovní zásobu, možnosti komunikace a fantazii. Já předtím rok s neslyšícími hrál v divadle Marta, kde mne k projektu - tedy napsání knížky - oslovila Irena Iškievová. Vymyslel jsem příběh, cestopis zvířátek putujících kolem světa. Mělo by to dětem i dát pár informací o různých částech planety, avšak hlavní tam je příběh. Jednoduchý a svižný.
K vašim „bokovkám“, patří i filmová role v Hřebejkově seriálu Případ pro exorcistu. Hrajete trochu vyšinutou postavu. Jak jste se k roli dostal?
To byla fajn věc, Honza Hřebejk zná Květy a oslovil mě, abych přijel na konkurs. Hraní mě bavilo, včetně nekonečných čekání v maringotce na záběry. Mohl jsem se bavit s Klárou Melíškovou, Terezkou Voříškovou a Mirkem Krobotem o filmech, o hudbě, o jídle, o spaní a o počasí. Jsou to obyčejní, velmi sympatičtí lidé. Když jsme točili v centru Prahy nebo v Olomouci, procházel jsem se v těch podezřelých hadrech své postavy po městě a cítil, jak mne lidé hodnotí - něco mezi opovržením a soucitem. Zvláštní zkušenost.
GALERIE
