Je o knihy o hospodách a pivu stále zájem?
Pořád je. Čím víc se tomu věnuji, tím víc jsem přesvědčený, že Češi nejsou „pivní národ“ kvůli alkoholu, ale skutečně proto, že v sobě pořád máme zakořeněnou dobu, kdy hostinec byl místem kultury i národního povznesení. A to myslím vážně, od poloviny 19. století někdy tak do první republiky takovým místem hostince skutečně byly. Nešlo jen o to se napít nebo najíst, hospody byly i místem kultury nebo politiky. A tak jsou knihy o tomhle prostředí vlastně uzavřením kruhu.
Jaké podniky čtenáři v knize tentokrát najdou?
Tentokrát jdeme na levý břeh Vltavy. Z malostranských podniků U Schnellů a U Krále brabantského nahoru k Loretě k pivnici U Černého vola. Už za názvy těch hospůdek jsou ukryté příběhy. Málokdo ví, že králem brabantským byl ve skutečnosti Jan I., patron sládků Gambrinus, a byl mimochodem pradědečkem Karla IV. Černý vůl bývával Černým vorlem, ale písař se kdysi dávno přepsal a už mu to zůstalo. A příběh pražského Němce Bedřicha Schnella… Ten si nechám do knihy, ale svého času to byl největší hrdina Čechů, po kterém byly pojmenovávané ulice a umělci se předháněli, kdo lépe jeho podobu předá světu. Až nacisté a komunisté jeho památku zašlapali.
U hospod v předchozích dílech byla silná kulturní stopa. I do těch malostranských chodili slavní?
Tentokrát je ten kulturní rozsah ještě širší, protože kromě umělců typu Haška a Hrabala, které z našich tří předchozích knížek dobře známe, nás tentokrát čeká i undergroundový svět šedesátých let s Milanem Knížákem nebo Járou J. Neduhou. Ale dojde i na brabantské příběhy kolem Karla Čapka, Josefa Váchala, Adolfa Kašpara, Petra Nováka… U Černého vola se scházela ztracená generace prvorepublikových výtvarníků: Vojtěch Tittelbach, Cyril Zatloukal, Alois Bučánek, stejně jako naše první politická elita, lidé jako Kramář, Rašín, Klofáč a mnoho dalších. A všechny hostince propojují úžasní malostranští fotografové jako Jan Reich nebo Stanislav Tůma.
Trávíte více času v archivu, nebo na místě sběrem historek štamgastů?
Nejde psát knihu o hostinci doma od stolu. To je jako napsat reportáž z hokeje po poslechu rozhlasového přenosu. Ale je pravda, že probírání a zpracovávání archivních materiálů zabírá nejvíc času. Nasávání hostinské atmosféry je spíš za odměnu.
Jste čerstvě ženatý, nechá vás manželka napsat ještě další díl?
Při psaní prvního dílu jsem tak dlouho mlel o Zlatém tygrovi, až řekla, že tam se mnou musí jít, ačkoliv pivo vůbec nepila, nechutnalo jí. No a tam jich ten první večer vypila pět a od té doby na ně chodíme docela často.
