Při otevírání dveří nafukovací haly na Gutovce nás ovane průvan, jako když přijíždí metro, vzápětí se boří boty do písku a těsně kolem hlavy prolétá volejbalový míč. Ten se sem dostal od tří kluků kolem deseti let, kteří si právě kousek od vchodu trénují herní situace. „Napít, chlapi,“ volá na ně hlavní trenér Miloš Takáč, který v klubu Beachservice trénuje bezmála třináct let.
Ve strašnickém areálu Gutovka právě na třech kurtech hraje kolem třicítky dětí různých věkových kategorií. Charakteristický zvuk doteku ruky o volejbalový míč tak nemá šanci ani na chvíli utichnout.
„Náš klub čítá kolem stovky členů od šestiletých dětí po profesionální hráče. Jsme hodně filozofičtí. Když se dbá na fair play, skvěle fungují vztahy napříč klubem, a že se tu každý s každým opravdu zná, výkon už přijde sám,“ dodává Takáč, zatímco instruuje své malé svěřence.
Klub Beachservice
|
Ti mají teď za úkol zahrát z nahrávky deset lobů, jednoručních obloukových úderů přes síť. „A kdo nahraje moc blízko síti, má kolo sprintem!“ volá na své svěřence Takáč. „Metoda cukru a biče taky funguje. Nebudem si říkat, že ne,“ dodává spiklenecky.
Pokud se chcete stát členem klubu, musíte splnit pouze dvě kritéria. Chodit pravidelně několikrát týdně trénovat a jednou měsíčně jet na turnaje.
Unikátní je klub v již zmíněném budování vztahů, kdy jdou starší hráči příkladem mladším. Nejenže si tu klidně může zahrát malá holčička s šedesátiletým pánem, ale pravidelně se tu začátečníci potkávají s mistry ověšenými tituly. „Tady právě přichází profík Honza Dumek, který si občas vyzkouší roli trenéra. Patří ke špičce a jde mladším příkladem,“ popisuje výchovnou strategii klubu Takáč.
Zatímco se velcí hráči rozehřívají, aby vzápětí předvedli rychlé výměny plné smečí, povídáme si se čtrnáctiletým Viktorem a jedenáctiletou Markétou. Oba ke hře přivedli rodiče. Ti se překvapivě rozpovídávají o technice hry.
„Tady se technika učí mnohem líp než v jiných klubech. Hráči odjinud nepoužívají správně nohy a tahají při hře prsty po míči,“ vysvětluje Markéta. „Na turnaje s námi jezdí vždy rodina. A když nemůže skupinku hráčů odvézt jeden táta, odveze je druhý,“ přidává Viktor.
PRAHA? AHA!
