Co se v porovnání s dobou před listopadem 89 nezměnilo? S čím jsme se ani do dneška nevyrovnali?
V první řadě jsme se dle mého názoru nedokázali vyrovnat právě s naší komunistickou minulostí. Komunistický režim svým jednáním ovlivnil každodenní život každého jednotlivce, a to nás chtě nechtě poznamenalo a pořád v nás toto trauma přetrvává. Většinová společnost byla uvržena do pasivní tolerance režimu. Těch, kteří skutečně programově a z principu proti režimu bojovali, bylo v kontextu celé populace tehdejšího Československa relativně málo. O to více bychom si jich měli vážit. Přesto dnes vidíme poměrně silné prvky antikomunismu a skoro to vypadá, že zde proti režimu vystupoval každý druhý občan. Je to trochu pokrytecké a ve svém důsledku to pak neoprávněně oslabuje roli těch, kdo proti režimu skutečně vystupovali. Je tu však i druhý extrém, kdy rok od roku více a více lidí nostalgicky vzpomíná na období před rokem 1989. Často vyzdvihují materiální výhody předchozího režimu a jsou ochotni tolerovat jeho nedostatky v jiných oblastech. I tento přístup je ale pokrytecký a nebere v úvahu, že materiální zabezpečení bylo jistou formou úplatku a udržovalo společnost právě ve stavu pasivní tolerance režimu. A pokud se přímo ptáte, co se nezměnilo, tak v mnoha ohledech myšlení lidí. Změnili jsme politické instituce, zavedli jsme soutěživé volby, provedli jsme reformy v mnoha oblastech hospodářství, ale změnit myšlení lidí je běh na dlouhou trať.
Měla se komunistická strana po listopadu zakázat?
Zakazovat politické strany v demokracii je vždycky velmi obtížné, zato je velmi jednoduché dnes poukazovat na to, co se mělo nebo nemělo kdysi udělat. Existence dnešní KSČM je důsledkem kompromisního charakteru českého přechodu k demokracii, který byl ve znamení jednání a dohod mezi reprezentanty tehdejší KSČ a nově zformované opozice soustředěné zejména v hnutích OF a VPN. Díky spolupráci tehdejších komunistů a opozice došlo k hladkému přechodu k demokracii. Velkou zásluhu na tom mělo právě i několik tehdy vysoce postavených ústavních činitelů – komunistů, například Marián Čalfa, který se stal federálním premiérem na začátku prosince 1989 ještě jako člen komunistické strany. Téma zákazu komunistické strany se samozřejmě objevilo v opozičních kruzích už v té době, ale většina OF a zejména její hlavní představitelé tento postup odmítli. Z hlediska plynulosti abezproblémovosti přechodu k demokracii to tedy bylo vhodné rozhodnutí.
„Těch, kteří programově a z principu proti režimu bojovali, bylo v tehdejším Československu relativně málo.“PETR JUST, POLITOLOG |
Ve volbách teď bodují různá hnutí, která se vezou na odporu proti tradičním politickým stranám. Selhaly ony v něčem?
Není to české specifikum, dokonce to není ani specifikum pouze postkomunistických zemí. Rostoucí podporu různých alternativních protestních hnutí, někdy i velmi radikálních a extremistických vidíme i v zemích západní Evropy, často v daleko větší míře a intenzitě a s většími úspěchy. Nespojoval bych proto jejich aktuální přítomnost a popularitu v českém prostředí s nějakým specifickým vývojem v Československu a České republice po roce 1989. Je ale pravda, že v postkomunistickém prostoru podobná hnutí často těží z toho, že na politické strany zde společnost nahlíží výrazně negativně. Je to dáno tím, že pojem „strana“ byl po roce 1989 částečně zdiskreditován jako synonymum pojmu „komunistická strana“.
Vnímáte současné projevy prezidenta Zemana, velmi vstřícné k autoritativnímu Putinovu Rusku či Číně, jako popření hodnot, na kterých stála naše společnost po roce 1989?
Je to částečné popření hodnot, na nichž česká zahraniční politika stála po roce 1989. Jako stát, který byl před rokem 1989 nedemokratický, jsme si přirozeně po roce 1989 jako jeden z pilířů zahraniční politiky dali podporu lidských práv, opozičních hnutí v nedemokratických režimech, demokratizačních procesů a podobně. Měla to být forma jakéhosi symbolického splácení našeho předlistopadového dluhu, kdy řada demokratických zemí, ať už přímo a oficiálně nebo nepřímo a neoficiálně, podporovala a hájila československý disent a jeho aktivity. Problém ale je, že česká politická reprezentace se pře oto, jestli máme v zahraniční politice preferovat lidskoprávní, či ekonomickou dimenzi.
Může tato vstřícnost k Rusku negativně ovlivnit naše euroatlantické vazby?
Postavení České republiky v EU či v NATO to zajisté komplikuje, ale těch důvodů je více. Naše zahraniční politika je dlouhodobě – a to neplatí jenom pro aktuální vládu a aktuálního prezidenta – poměrně nejednotná, a tím i nečitelná. Často se setkáváme stím, že postoj k jednotlivým zahraničně-politickým tématům je vpodání nejvyšších ústavních činitelů odlišný. Dlouhodobě tak jsme pro naše partnery nečitelní, a to nás v mezinárodní politice poškozuje.
