Jak se to tak stalo, že bude En.dru letos na Szigetu?
Hrajeme tam akrobatickou novocirkusovou show the Loser(s) a vzhledem k tomu, že jsme se už dva roky zpátky bavili s lidma z nahrávací společnosti Indies, že bych tam mohl zahrát i jako muzikant, nabídli jsme to, a tak tam hraji letos sólo.
Jak jste se dostal k beatboxu?
Jako když slepej potká housle. Vlastně mi to vyrostlo v puse, aniž bych beatbox znal. Když mi bylo asi tak dvanáct, nějak jsem začal `tikat` a hrál jsem si písničky, které jsem miloval - Jacksona, J.A.R., Cypress Hill...Až jsem časem, přes neustávající máminy výhrůžky: ‚‚Ondrů, já ti říkám netikej!” poznal, že tato hudební disciplína skutečně existuje.
Jste v mistr ČR v beatboxu. Jak se dá v této disciplíně soutěžit?
Začal bych tím, že pojem beatbox je pro mě trochu zavádějící. Zvuk tohoto slova totiž zavádí do hip hopové kultury, což samo o sobě rozhodně není nepatřičné, ostatně tento styl dal beatboxu vzniknout. V područí hip hopu se také odehrávají tyto soutěže, kde je beatbox více o show a technice, než o umění a muzice. Tedy hodnotí se tam technická zdatnost, originalita, čistota zvuků, show, kvalita patternů a podobně a to vše mají na starosti zkušení porotci od fachu. Bavíme-li se ale o hudebním využití beatboxu, nabízí se ho nazvat spíše souslovím “Mouth drumming”, nebo “Vocal percussion” a chápat ho jako hudební nástroj. A přesně tato rovina mě zajímá. Tady už by ono posouzení kvality pozbývalo smyslu. Když pak pomocí beatboxu vzniká hudba, stále můžeme hodnotit technickou zdatnost, ale to zbylé za tím je o individuálním prožitku každého posluchače. Po čase Vás soutěže omrzí, ne proto, že přijdou jiní technicky zase zdatnější beatboxeři, ale hlavně proto, že cítíte, že je třeba to někam posunout a tento posun chápu právě v použití beatboxu, jako hudebního nástroje, tedy tak, že můžete vytvářet muziku, jen pomocí vlastního hlasu, úst, těla - kdykoliv, kdekoliv a kdokoliv.
Jak beatbox trénujete?
Je třeba to podchytit pěveckou technikou a jednoduše nepoužívat zvuky či pěvecké techniky, které unavují hlasivky. Zpívám, když můžu. Trénuju všemožné sporty, spím a zdravě jím, nekouřím a piju jen, když pětkrát do roka připluje příležitost. Výhodou je, že mohou trénovat kdekoliv. Zazpívám si, zabeatuju, kdekoliv, kdykoliv. Pak zavřu hu.. a mám sbaleno.
Když jdete po ulici a slýcháte zvuky, snažíte se je napodobit?
To bych ani neřekl. Vzhledem k tomu, že se na imitaci jednotlivých zvuků kolem nás nespecializuju, tak beatbox používám především jako bicí hrané pusou. Ale jsou beatboxeři, kteří to dělají například Michael Winslow z policejní akademie.
Zdá se mi, že beatbox je „muzika“ jen pro mladé. Nebo se pletu?
A to je právě ten společenský předsudek, který Vám ale nemůžu mít za zlé, neboť tak se beatbox ostatně většinou prezentuje v médiích, jako “co vše se dá zahrát na jednu lidskou pusu”. Nicméně je nešťastné jeho obrovský potenciál omezovat slovem “show”, protože většina hudebních břehů, které omílá, je neobjevená. Lidské tělo je geniální hudební nástroj, který máme všichni neustále při sobě. Rád bych přispíval k tomu, že beatbox začne být takto vnímán, tedy v širším hudebním kontextu. Třeba se mu jednou podaří vymanit se ze spárů hip hopu, kam bezesporu také patří, aby se zároveň dostal na další, pro lidi netušenou úroveň. Třeba se jednou bude vzhledem ke své oblíbenosti mezi mladými, vyučovat na školách při hudební výchově. A závěrem, proč troškařit, snad jednou lidé pochopí netušený potenciál beatboxu a stane se součástí uměleckých univerzit vedle ostatních hudebních nástrojů. Když lze studovat bicí, proč by nešlo studovat beatbox.
A co je to ten looping?
K této disciplíně je potřeba malá „mašinka“. Ta funguje jako smyčkovač nahraných stop, v které postupně nahrávám přímo před publikem, pouze hlasem a pusou, tedy bez použití jakýchkoliv jiných elektronických efektů, či nástrojů. Tímto způsobem vznikají před diváky živé „accapella“ improvizace nejrůznějších hudebních stylů, jejíchž součástí je beatboxová rytmika, vokály, beatboxové efekty, imitace hudebních nástrojů, rap... Beatboxová show tak dostává hudební rozměr.
Slyšel jsem, že děláte japonské divadlo? Jak jste se k tomu dostal?
Je to téma mé diplomové práce, ke kterému jsem se dostal skrze povinný a později volitelný předmět divadla Kjógen na JAMU pod vedením Igora Dostálka. Ale povídání o těchto tradičních komických fraškách, je na celý rozhovor a tak vám doporučuji se přijít podívat rovnou na vystoupení našeho souboru Malé divadlo Kjógenu. Takto se to těžko přenáší.
