Několikanásobný mistr republiky i Evropy v silniční cyklistice i časovce Marek Moflár míří na světové mistrovství v Ironmanu (triatlon s delšími tratěmi) na Havaj. „Jsem vůbec první handicapovaný člověk na světě, který se dostane mezi zdravé závodníky v Ironmanu,“ těší se Moflár, který pracuje hlavně jako osobní trenér, fyzioterapeut a kouč.
Narodil se se zrakovým postižením, s nímž se velmi dobře vyrovnal. „I když vidím jen obrysy na deset procent, měl jsem štěstí na rodinu – nechali mě dělat, co jsem chtěl,“ vysvětluje. „Největší problém je, když vás začnou litovat. Rodina mě naštěstí brala jako zdravého kluka. Opičil jsem se po bráchovi. Když měl koloběžku, já chtěl taky,“ vypráví o svém hyperaktivním dětství.
Kamarádi ho začlenili do společnosti, a tak s nimi hrál fotbal, florbal i jezdil na skateboardu. „Lidi mi nevěří, že nevidím. Mám přirozený pohyb, je to v tom, že v podvědomí mám nahrané jen pozitiva, a ne negace,“ usmívá se Moflár a dodává: „Jsem člověk, který dobývá svět. Ukazuju lidem, že handicap není překážkou. A žiju krásný život oproti zdravým lidem, protože mají obrovský problém – nevědí, co chtějí sami se sebou.“
Podle něj se lidé nemají rádi. „Když za mnou někdo přijde s bolestmi hlavy, povídám si s ním během masáže a tím ho i koučuju. A většinou problémy vyřešíme a pak bolesti odejdou,“ popisuje svoji práci.
S každým cvičí individuálně. Mezi jeho klienty patří ředitel Marek Tesař, organizátor Jizerské padesátky a ředitel reklamní agentury Ralf, Petr Čáp, majitel Isostaru, Igor Ovčáčik, vedoucí pobočky mezinárodní ratingové agentury Moody´s v České republice a zemích střední a východní Evropy, a další. Nejvíc je však pyšný na klienty, kterým pomohl zvednout sebevědomí. „Patrik Takáč vážil 130 kilogramů a měl úplně zhroucený život. Dnes už dostudovává. Váží 70 kilogramů, má sebevědomí a je to frajer,“ říká osobní trenér. „Další je Nikola Voňavková, která přišla a vůbec nevěděla co se životem. Dneska už je vdaná,“ dodává.
Původně Moflár studoval obchodní akademii, ve druhém ročníku ji ukončil a věnoval se vrcholově jen cyklistice. „Ale říkal jsem si, že musím něco vystudovat, že nemůžu donekonečna jen sportovat. Našel jsem si obor sportovního a kondičního maséra a trenérství v Krči. Chtěl jsem vědět, jak fungují svaly a úpony. Bavilo mě to tak hodně, že jsem se ani nemusel učit,“ vzpomíná na studium na Střední škole Aloyse Klara.
Někdy pracuje také třináct hodin denně a do toho trénuje. „Zvládám to proto, že dělám věci, které mě baví. Kdybych dělal něco, co mě nebaví, tak mě bolí záda a nechci žít. Vůbec mi nevadí vstát v pět hodin ráno, jít plavat a pak jít do práce. O pauze si dám druhou fázi. A pak jsem v práci do večera,“ vysvětluje sportovec.
Pozvánka
|
Svůj handicap bere jako výhodu. „Jsem jinej a to prodává. Je to dobrá reklama,“ a k tomu přiznává: „To, že člověk nevidí, neznamená, že je dobrý masér. Je to o empatii a vcítění. Ve škole nás bylo dvacet a z toho to uměli tři. Stejné je to ve všech oborech,“ říká.
Každoročně chodí běhat i do Stromovky na Noční běh pro Světlušku. „Češi umí pomáhat druhým, ale ne sobě. Na běhu rozzáří tisíce lidí celou Stromovku. Když jsou schopní vytvořit provaz přes celý park, jsou schopní všeho,“ směje se.
Přiznává, že i jemu spoluobčané finančně vypomáhali, když kdysi začínal jezdit na kole. „Bez nich bych nebyl tam, kde jsem dnes,“ uzavírá vyprávění.
