Najít v Praze místa, kde lze natáčet nějaké dobovky, to je zapeklitá záležitost. Pokrok a údržbu nezastavíš. Oprýskané omítky a zašlá zákoutí, která se hodí pro dobu Rakouska-Uherska nebo první republiky či do éry před rokem 1989, těch je asi jako šafránu. Přesto jsem rád, když občas zavítám na Žižkov a vydám se kolem nebo po schodišti, které spojuje Táboritskou ulici s ulicí Chelčického. Atmosféru starých časů tu narušuje jen modernější pouliční lampa. Jinak se tu za desítky let moc nezměnilo.
Filmařsky atraktivní a oblíbené místo na Žižkově. Při záběrech shora je třeba správný výřez, nebo pak digitálně mazat paneláky v pozadí.
Schodiště má necelých čtyřicet metrů. Výhodou je, že filmaři ho mohou zabírat odspodu tak, že mohou úhlem záběru eliminovat okolí i horizont, který je naštěstí ohraničený rohy domů a vlastně stačí, aby tam chvíli nejela moderní tramvaj, která by současným sběraček proudu narušila „dobovost“. Schodiště nejčastěji slouží právě pro filmy z první poloviny 20. století, někdy je to Praha, jindy Francie či jiná země. Stačí šikovně postavit reklamní tubus s plakáty nebo malou budku-trafiku.
Oblíbenou filmařskou formou je posadit na schodiště žebráka s kloboukem nebo flašinetem, žebrající hudebníky s houslemi či harmonikou, málokdy tu schází i jako křoví levné žižkovské holky coby pouliční dámy pro placený sex chudé čtvrti.
Asi si nevybavím všechny filmy, které tohle zákoutí zachytily. Pomohl jsem si Filmovými místy, našel jsem alespoň Fešáka Huberta s Karlem Heřmánkem. Ale vypadla mi odtud i novější Příliš hlučná samota podle Hrabala, Návrat idiota s Pavlem Liškou, starší Zločin v šantánu, Vratné láhve se Svěrákem, Lásky mezi kapkami deště od Kachyni, Atentát na ministerského předsedu z Panoptika města pražského, Tři přání, Černí baroni. Zahraniční snímky mi vyhledávač nenabídl, ale párkrát jsem tohle zákoutí v cizí produkci zahlédl. Pokud si sami vybavíte nějaké vzpomínky s těmito schody, rád si je přečtu na pavel.hrabica@metro.cz.
