Dodnes mě fascinuje film Elmara Klose a Jána Kadára Tam na konečné. Pokud přemýšlíte o nové československé filmové vlně, tak začínala možná právě tady. Příběh osaměle stojícího domu na konečné tramvaje na pražské periferii sice sem tam zavoní schematismem a sklonem k tehdy platné morálce kolektivistického systému, ale opravdu jen minimálně. Právě proto, že z filmových poliček nepadaly na diváky v kině lopaty, krumpáče, závazky a třídní nepřátelé, musel už v roce 1957, kdy šel do kin, působit jako příběh z jiného času a planety. Režiséři měli dobře nakoukanou novou italskou poválečnou vlnu, ta se jak scénářem, ta je způsobem snímání a atmosférou inspirovala, možná i nechtěně. Drobné lidské příběhy, věra i nevěra, žádní úderníci a soudruzi. Spíš ztroskotanci, než velcí vítězové.
Kdykoli jsem se na film díval, vždy mě přitahovala pustota místa, kde byl natočen. Filmaři si jako lokaci vybrali konečnou tramvaje, které dřív nekončila za pankráckou věznicí, ale jezdila až nahoru na kopec, kde se dnešní oblast metra Budějovická jemně láme dolů do Krče ke Kačerovu a do Michle (jak se o tom momentálně zase mluví, že bychom se tramvají dostali zase na stejné místo). Na záběrech se mihne osamocená pankrácká vodárenská věž a také činžovní domy na Zelené lišce kolem Budějovické ulice. A pak už jen „zde jsou lvi“.
Nádherně vystihl náladu, tehdy skutečné periférie, Josef Sudek na svých panoramatických fotografiích Prahy. Osamocený dům se tu tyčí z holé pláně, jen tu a tam vzdálené stavby na horizontu. Když se do těchto míst vydáte teď, ve dvacátých letech 21. století, ocitnete se ve zcela jiném časoprostoru. Pláň pryč, k nebi se tyčí výškové budovy, ulice jsou zastavené, bez proluk. Tramvajová trať, stejně jako její konečná pankrácká smyčka už neexistují.
A kde je ten slavný filmový dům? Existuje ještě, nebo ho pohltily paneláky a office centra nových časů.
Z křižovatky Vyskočilovy a Budějovické ho dávno zastínily kancelářské budovy, od Kačerova zase hotel. Vidět dům zdálky bylo možné ještě před nějakými dvaceti lety, jak se přesvědčíte na starších fotomapách z počátku tohoto století. Samotný dům (vždycky jsem si kladl otázku, co vedlo stavitele, že ho kdysi na pankrácké pláni tak osaměle umístil) musíte pracně hledat až za těmito budovami. A to si ještě nejste jisti, že jste na místě, i když stojíte přímo před ním. Třeba jen proto, že od jara do podzimu zaniká také v korunách dávno vzrostlých stromů. Žádná pustina.
Oficiální adresa je Batelovská, orientační číslo 5.
Má taky už jinak barevný kabát, schází na něm nápis Na konečné, označující tehdejší hospodu (dnes je tu občerstvovna s cizojazyčným pojmenováním) a navíc k němu později, zřejmě na přelomu šedesátých a sedmdesátých, přilepili panelový dům. Kupodivu tyto dvě stavební éry tvoří jednotný celek, už proto, že v současnosti mají fasádu barevně sladěnou. Není to žádná pěst na oko.
Historii tu připomíná pamětní deska, že šestého května 1945 zde položil život Josef Vosátka, narozená v březnu 1899. Letos by mu bylo 122 let. Filmu Tam na konečné 64 let. Nic kulatého v místech, kde se koleje točily do kruhu a tramvaje se vracely z pláně zpět z periferie dolů do „města“.
