Začněme sochami, jež má galerie ve správě. Které z nich se letos opravily?
Průběžně se pracuje na Karlově mostě, to je památka číslo jedna. V letošním roce bylo dokončeno restaurování hned dvou sousoší – svatého Kajetána a svatého Víta. Restaurátoři tady pracují s nejmodernějšími technologiemi, jmenovala bych hlavně využití laseru při čištění kamene. Pokračují i práce na obnově mariánského morového sloupu na Hradčanech a příští rok se na své místo vrátí svatý Jan Nepomucký ze Spálené ulice. Socha samotná je hotová, ale ještě se musí zrestaurovat podstavec v kubistickém výklenku.
Praha ale není jenom centrum. Prokoukla i nějaká „sídlištní“ socha?
Ano, restaurovala se například plastika Milenci, která byla v rámci Jarova přesunuta na vhodnější místo a je teď dominantou nového parku.
V lednu to bude rok, co popeláři na Malé Straně při couvání porazili historickou plynovou lampu. Kdy se litinový kandelábr vrátí na své místo?
Všechny poničené komponenty byly nově odlity ve slévárnách v Blansku a teď mají kandelábr v péči restaurátoři. S montáží se ale musí počkat na jaro, až nebude mrznout.
Galerie je také garantem tři roky starého magistrátního programu Umění pro město, jenž má do ulic dostalo kvalitní současnou tvorbu. Je jí tam dnes podle vás málo?
Bohužel ano. Mnoho lidí si stále umění ve veřejném prostoru spojuje s 19. stoletím, bronzovými sochami a žulovými podstavci. Po roce 1989 tu neexistovala žádná oficiální forma podpory současného umění v ulicích, v tom je Praha za jinými světovými metropolemi pozadu. Městské části hospodaří s napnutými rozpočty a voličům se těžko vysvětluje, že by se místo dětského hřiště nebo nové dlažby mělo investovat do uměleckých děl.
Přesto soch přibývá.
Některé obce to v minulosti řešily tak, že přijímaly dary od umělců, klidně i od těch druhořadých. Ti tím získávali to nejcennější, co ve městě je – veřejný prostor. Sochy, které nemají k dané lokalitě žádný vztah, pak prakticky není možné je dostat pryč. Příkladů je mnoho – kýčovitý motýl na Ortenově náměstí v Holešovicích, Taras Ševčenko na smíchovském náměstí Kinských, muzikanti na Senovážném náměstí nebo Plášť svědomí u Stavovského divadla. Městské části by si měly uvědomit, že podobné dary jsou dary danajskými.
Velká jména ale servírují alespoň krátkodobé festivaly, jako je Sculpture Line, ne?
V některých případech ano, ale problém Sculpture Line je jiný. Plastiky by se měly – a to i v případě krátkodobých instalací – do veřejného prostoru zasazovat citlivě, měla by tam být čitelná vazba na konkrétní místo, na jeho charakter nebo historii. Sculpture Line vystavuje především autory samotné. Jde sice i o české umělce, jejichž díla jsou kvalitní a do veřejného prostoru určitě patří, ale tomuto projektu chybí čitelnější kurátorský koncept, téma.
Vloni byl hitem modrý opičák se zlatými varlaty před hotelem InterContinetal.
Podobná instalace nikomu nic neřekne o místě, o městě, o vztazích. Ale samozřejmě, mnoho lidí se s ní nadšeně vyfotí a o autorovi se mluví. Letošním odstrašujícím příkladem je reklama soukromého muzea Enigma s údajným dílem Salvátora Dalího na náměstí Republiky.
Někdo může namítnout, jestli to v centru topícím se ve vizuálním smogu není vlastně tak trochu jedno…
To určitě není. Vysíláte tím negativní signál: Takhle má vypadat umění. A to je problém, ničí se tím obecný vkus, chápání významu a působení uměleckého díla.
Program Umění pro město byl založen proto, aby za městské peníze vznikala trvale osazená umělecká díla. Zatím to ale vypadá tak, že se jedná hlavně o krátkodobé instalace.
Ano, vybudování kvalitní plastiky je dlouhý proces. Teď se například uzavírala soutěž na pomník Jindřich Chalupeckého a jeho manželky Jiřiny Haukové ve Vršovicích. Doufám, že ze soutěže vyjde kvalitní návrh, který se bude napřesrok realizovat. Praha ale potřebuje kontakt se současným uměním hned. Krátkodobými instalacemi navíc můžeme prozkoumat terén, zjistit, zda je vybraná lokalita na vstup současného uměleckého díla vhodná a připravená.
Zkoumáte terén jen v širším centru, nebo i na periferii?
Tak zrovna jeden z našich projektů, nazvaný CirculUM, si dal za cíl přinášet současné umění do okrajových městských částí. Původní představa byla vyhledávat ve spolupráci se zástupci samospráv zajímavá místa v centrech obcí, koronavirus nás ale z návsí a náměstíček vyhnal do přírody. Ve spolupráci s platformou Neolokátor jsme vytipovali zajímavé lokality a oslovili umělce ve veřejných výzvách.
Kam se touto cestou současné umění dostalo?
Jednalo se o celkem pět lokalit – o oblast kolem bývalé skládky v Motole, Dolní Počernice, Ládví, areál Českého hydrometeorologického ústavu na zámečku v Komořanech nebo okolí Satalic.
Více na očích jsou výsledky vaší spolupráce s dopravním podnikem.
Ano, kromě fotografické výstavy Za čarou, která je od jara k vidění ve čtyřech stanicích metra, chystáme samostatný projekt na Vltavské. Venkovní výstava prací fotografa Kevina V. Tona začíná 22. prosince. Spolu s dopravním podnikem také vybíráme vhodná místa pro velkoformátové murály v blízkosti stanic metra.
Umění ve veřejném prostoru často budí a budilo emoce. Čím to podle Vás je?
Působí jinak než umělecké dílo zavřené v galerii. Zatímco na výstavy chodí hlavně ti, kdo se o umění zajímají a znají určitý kontext, na ulici musíte počítat s tím, že díla někdo špatně pochopí a může být i pobouřen. Když jsme před pár týdny na Mariánské náměstí dočasně umístili plastiku Pokora od Martina Skalického, nenapadlo nás, že by si klečící postavu mohl někdo spojovat s propagací hnutí Black Lives Matter. Ale stalo se, a přitom ta socha je tři roky stará a před tím stála na Invalidovně.
