Prvně se do barrandovské skály kopnulo v roce 1929, krátce před vypuknutí Velké hospodářské krize v říjnu toho roku. Přesně 16. srpna 1930 se podařilo zprovoznit plavecký areál v čele s bazénem. Ten byl technologickým zázrakem své doby s homologovanými rozměry (50 x 18 metrů a hloubkou až čtyři metry) nachystanými i na pořádání mezinárodních soutěží.
Velkorysý projekt z rýsovacího prkna architekta Václava Kolátora byl ale báječný jen na papíře. „Koupaliště se skrývá mezi vápencovými stěnami lomu otevřeným směrem na východ. To v praxi znamená dopolední sluníčko, ale odpolední stín,“ uvádí publicista a cestovatel Tomáš Pigula. A dodává, že z teras vedly schody a jídlo s nápoji bylo dopravováno z horní restaurace lanovkou. „Doprava jídla lanovkou vypadá sice romanticky, ale chůze po schodech byla, řečeno současnou hantýrkou, poněkud uživatelsky nevstřícná,“ podotýká Pigula s tím, že architekt Kolátor, který bazén s betonovou skokanskou věží navrhl, příliš podlehl kouzlu efektnosti a zapomněl na efektivnost.
Bazénu, který byl co do obliby Pražanů daleko za branickými Žlutými a Modrými lázněmi, zasadil hřebíček do rakve nezájem komunistického režimu. Ten chátrající bazén uzavřel roku 1955. O 33 let později byl spolu s celými terasami vyhlášen kulturní památkou.
Po revoluci se barrandovský areál vrátil do rukou rodiny Havlů. Dagmar, vdova po prezidentu Václavu Havlovi, prodala roku 2003 majoritní podíl libereckému podnikateli Michalisi Dzikosovi. Od roku 2016 probíhá revitalizace teras, otevření restaurace či plánovaného hotelu je v horizontu několika let.
Strážce streamu
