Po půlnoci jsme nasedli do auta, do navigace zadali Warnemünde, přímořské letovisko Rostocku. Na obrazovce se objevilo příjemných 580 kilometrů a předpokládaný čas dojezdu: sedmá ranní. Vyhnuli jsme se většině kamionů, které se srocují na velkém okruhu kolem Berlína, i kolonám tvořícím se před Rostockem v místech, kde se najíždí na skandinávské trajekty. Chtěli jsme být u moře co nejdřív, zvolili jsme proto průjezd placeným tunelem, který spojuje Rostock s Warnemünde. Čtyři eura za pár desítek metrů se může někomu zdát přes čáru, ale kdo by chtěl trčet na semaforech a ještě v zácpě. Auto jsme nechali na veřejném parkovišti nedaleko pláže a šup k moři. Brzo ráno jsme tak stáli na písčitém povrchu omývaném Baltským mořem. Široko daleko ani noha.
Na rozdíl od Severního moře jsou tu příliv a odliv téměř neznatelné, takže si to podél moře štrádujete ráno i večer pořád stejnou trasou. Pláž měří téměř tři kilometry a vyjma typických opalovacích košů tu nic nezaclání. Zvlášť po ránu. Pokud jste fanoušci nordic walkingu, jen do toho. A dáváte-li přednost obyčejné chůzi, zujte boty a ponořte se do měkkého písku. Při chůzi také nezapomeňte zhluboka dýchat, jelikož jak se říká, mořský vzduch léčí.
Německá riviéra založená v NDR
Warnemünde bylo založeno jako rybářská osada ve 13. století, nicméně dlouho nebylo samostatné, spravovalo je nedaleké hanzovní město Rostock. Rostočtí se báli konkurence, a tak Warnemündským v 16. století zakázali provozovat námořní plavbu, a dokonce i řemeslo. Směli jen rybařit. I proto se dodnes většina zdejších obyvatel, když nedělá do turismu, živí rybolovem.
Další epocha Warnemünde nastala, když vláda NDR rozhodla vybudovat u Rostocku nový zámořský přístav a vše, co k němu náleží. Nedaleko přístavu pak vyrostlo přímořské letovisko, které se svým zvučným jménem dá dnes
přirovnat k španělské či francouzské riviéře. Jen s tím rozdílem, že většina návštěvníků sem míří z Německa, zahraniční cestovatelé zdejší krásu dosud neobjevili. A přitom je tu hned několik turistických atrakcí.
Snídat ryby
Vzrůšo v přístavu
|
Po vydatné procházce bylo třeba se do něčeho zakousnout. Podél kanálu Alte Strom (Starý proud), který si zachoval ráz malebného rybářského přístavu, kotví několik bistrolodí, vlastně takových rybářských fastfoodů. Nabídnou vám tu do ruky různé lahůdky z ryb, které ráno vytáhli z moře. Smažené kalamáry, filety, sépie nebo krevety. Všechno s čerstvou houskou za 4–5 eur. Stateční jedinci mohou posnídat zdejší vyhlášené svařené víno s rumem, takzvaný Glühwein mit Schuss, kterým se kdysi posilňovali námořníci. Teď bylo ale třeba nějaká ta nabytá kila shodit, proto jsme se vydali ke starému majáku, který přístav stráží od konce 19. století. Je vysoký 38 metrů a za temných nocí je jeho světlo vidět z dálky až 50 kilometrů. Vylezli jsme na jeho nejvyšší ochoz, odkud bylo Warnemünde jako na dlani.
Bacha na nudisty
Uspokojeni výhledy na mořskou hladinu, starou idylickou zástavbu i velkorysou promenádu, která se táhne podél pobřeží a na níž začalo být docela rušno, jsme se vrátili na pláž. Tam už se pomalu začaly zaplňovat opalovací koše po slunci lačnícími výletníky. Za tři eura na hodinu jsme si jeden taky pronajali. Deset stál na celý den, jenomže my byli u Baltu jen na skok a chtěli toho stihnout co nejvíc. Cedule u stánku, kde jsme si pronajímali koš, hlásala nízkou teplotu vody, takže na koupání to zrovna nebylo. Přesto se mezi místními našlo mnoho odvážlivců, kteří – většinou bez plavek – hrdě nořili svá těla do vln. S respektem a několika slovy o svobodomyslnosti jsme nad naháči pokyvovali hlavou. Dokud nám nedošlo, že se nacházíme na nudistické pláži. Kousek od našeho koše totiž stála cedule s nápisem FKK (Freikörperkultur). Nikdo po nás ale nevyžadoval, abychom se také svlékli, navíc nebylo zrovna nejtepleji. Takže jsme ve vodě nakonec smočili jen lýtka.
Úhoř je ten had z pohádky
Po sluneční lázni nám docela vyhládlo, namířili jsme zpátky ke kanálu Alte Strom, kde už prodavači vyndávali z udíren čerstvě vyuzené ranní úlovky. Proč nezkusit uzeného úhoře? Nepatřím zrovna mezi znalce darů moře, neměla jsem ani tušení, jak úhoř vypadá. Potom, co mi jej prodavačka nabídla, mi došlo, že mohu okusit zázračnou rybu (hada, jak jsem si do té doby myslela) z pohádky Zlatovláska. Chutnal báječně, jen pozor na mořské racky, kteří posedávají na střechách okolních budov. Využijí vaši nepozornost a rychlým útokem vás připraví o večeři. My byli naštěstí rychlejší.
