Konec války na Ukrajině je v nedohlednu. To se psalo ještě v únoru 2022. Skutečně válku nikdo nečekal?
Neznám nikoho z bezpečnostní komunity, kdo by tehdy řekl, že Putin zaútočí. Čekali Putinův pragmatismus, tedy zastrašování, nátlak. Ale že zahájí válku...
Ukrajinci se ale překvapivě a relativně úspěšně bránili. Ani oni útok nečekali?
Určitě na tom byla ukrajinská armáda i celá země výrazně lépe než v roce 2014. Podle mých informací na to ale nebyla připravená dostatečně. Bylo to velké vaření z vody a bylo to hodně postavené na odhodlání obyvatel.
Konflikt místy připomíná spíš první světovou než střety robocopů, kteří střílejí i za roh.
Co se podobnosti s první světovou válkou týká, vyplývá to ale i z velice dlouhé linie dotyku. Fronta má tisíc kilometrů. Předpoklad bleskové války selhal. Rusové čekali, že se k nim Ukrajinci v masivních počtech připojí. Blitzkrieg a la Hitler, osmašedesátý u nás. Nálady na Ukrajině byly všelijaké, nespokojenost s vládou, korupce. Lidem se nežilo dobře. Vzpomněl jsem si ale na film Pelíšky, kdy je Miroslav Donutil zklamán, doslova zrazen někým, komu bezmezně věřil. Tohle se stalo i na Ukrajině. Tam je hodně Ukrajinců mluvících jen rusky. Na to Rusové spoléhali, že tihle lidé jsou naštvaní, když je nějaký jazykový zákon nutí, aby se na stará kolena učili jazyk jen proto, aby mohli jednat s úřady. Takže tito lidé do jisté míry podporovali separatismus. Ale v okamžiku, kdy Rusové zahájili válku, byla napadená jejich vlast. Brali to jako zradu. Zažil jsem to v srpnu, když jsme měli jednání v Kyjevě. Vzali nás do muzea Národní gardy. Tam jsme od průvodkyně slyšeli: „Za války jsme byli bratři, jedli jsme z jednoho ešusu, umírali v boji s Němci společně, pili z jedné polní lahve, a oni nám teď udělají tohle.“ Většina národa, i když nebyl nakloněn vládě, je ochotna bojovat. To byla ta síla odporu jednotlivce, která zvládla počáteční přesilu ve zbraních a lidech.
Určitě to byl ale i tak velký zmatek v prvním období.
Někteří důstojníci i vojáci mi potvrdili, že se dostávali pod palbu vlastních zbraní. Domobrana měla jen kalašnikovy, vyráběli Molotovovy koktejly. Odrazili první vlnu a pak už se to přesunulo do opotřebovávací války. Vyčerpat ekonomiku toho druhého. Což nahrává Rusům. Mají rozsáhlý, byť nevýkonný, neefektivní zbrojní průmysl. Mají všechny suroviny. Větší lidské zdroje. Nevýhodou je, že působí na cizím území. Ukrajina má ale, i když ne v dostatečném množství, moderní západní zbraně. To se projevuje.
Vzal si náš obranný průmysl nějaká poučení?
Hi-tech na ukrajinské straně. Himarsy určitě pomohly. Do té doby byli Ukrajinci pod palbou ruského dělostřelectva, které mělo obrovskou převahu. Když ale ruskému dělostřelci občas na postavení padnou granáty z hodně vzdálených pozic, tak se mu moc bojovat nechce. Stále však platí, že ukrajinská armáda má ve značné míře zastaralou techniku ze sovětských časů. V čem spatřuji jejich obrovskou výhodu, to jsem viděl na vlastní oči, jsou moderní aplikace umožňující vyhledávání nepřítele, přesnou a koordinovanou palbu. Systém přesně identifikuje nepřítele a jeho pohyby. Protože pracuje i se sociálními sítěmi. Ruskému vojákovi to nedá a musí mamince poslat zprávu. V tu chvíli ho Ukrajinci identifikují, určí jednotku a vědí, kde je, kam se přesouvá. To spadne do systému a aplikace vše vyhodnotí. Což jim dává šanci porazit i silnějšího protivníka.
Úplně porazit?
Jsem trochu skeptik. Získat zpět Krym, to už je zcela jiná operace. Uvidíme. Všechny předpoklady, že Rusko rychle vyhraje, však už padly.
Bere to všechno náš obranný průmysl v potaz?
Průmysl si uvědomuje, co je třeba. Hlavní je, aby si to uvědomovaly ozbrojené síly. Vláda. My jsme schopní leccos nabídnout. Ale i náš obranný průmysl jede na plné kapacity, na hraně únosnosti. Čas na nějaké velké inovace není, všichni se soustřeďují na aktuální zakázky. Ale víme, že budoucnost je v bezpilotních prostředcích, v robotických a informačních systémech,v inteligentní munici. Materiály, které umějí měnit barvy maskování. Na Ukrajině velice dobře funguje falešná nafukovací vojenská technika. Atrapy. Musím hrdě prohlásit, že Česká republika má velice kvalitního výrobce, absolutní světovou špičku. Lehčí, mobilnější atrapy, navíc matou nepřítele, protože na radaru to vypadá jako tank, v infrapozorování to vyzařuje jako tank, a přece to není tank. Na tom si nepřítel vyčerpá chytrou munici, která mu jinde chybí.
Ukazuje se, jak důležité jsou pro rozjetý konflikt zásoby zbraní a munice z mírových dob.
Kdysi mi v této kanceláři jeden ministr obrany říkal, že na všechno je čas. Kdyby mělo v Evropě dojít k nějakému konfliktu, bude deset patnáct let trvat přiostřování. A během tak dlouhé doby se na to dá reagovat. Ukazuje se, že prognózy byly mylné. Česká republika nemá schopnost mobilizace průmyslu. Nemá surovinovou základnu, nemá na to ani personálně. Zbrojní fabriky nejsou ve stylu nevyučeného zaučíme. Nemůžete dát nezkušeného pracovníka do výrobny střelného prachu, protože to by bylo poslední, co by ta fabrika vyprodukovala. Teď se celý svět probudil a je obrovský hlad po munici. Věděli, že mají mít munici na třicet dní války, mám jí na tři, však ono to nějak dopadne. Teď chtějí všichni doplňovat, ale nejsou kapacity a ty nejdou z roku na rok zdvojnásobit. Navíc na to nereaguje ani školství. Některými profesemi by se daly dláždit chodníky, ale zbraně s nimi nevyrobíme. Potřebujeme i výzkumníky. I kdybychom nasypali desetkrát víc peněz, ti lidé tam nejsou.
Nedali by se teď specialisté sehnat na Ukrajině?
Určitě. Dokonce jsme tam nedávno jednali, jestli by šlo vytipovat si a uvolnit na dobu nezbytnou ty specialisty, kteří právě nemají práci, mají vybombardované fabriky, ale u nás by mohli vyrábět zbraně, protože to umějí. Nebo mají potřebnou kvalifikaci. Bylo by pro Ukrajinu lepší, kdyby u nás vyráběli zbraně, než když jsou z nich pěšáci. Vizí českých zbrojařů je také to, dojde-li k nějakému smíru, vyrábět zbraně i tam.
Stěžoval jste si na postoj bank k financování zbrojní výroby. Ta je podle nich neetická, slouží k zabíjení lidí. Změnily banky názor?
Řekl bych, že se to nezlepšilo. Všechno pramení z vnímání obranného průmyslu v rámci struktur Evropské unie. Banky tomu jdou výrazně naproti, mají své kodexy, že nebudou financovat to, kde se zabíjejí lidé. Předpokládal jsem, že když uvidí válku ve své nahotě, že jediné, co nás ochrání, jsou vycvičené a vyzbrojené síly, změní názor. Setrvačnost je ale obrovská. Pořád se na nás dívají jako na sociálně neudržitelný obor. V rámci jakési opatrnosti nám nevychází bankovní sektor vstříc. Mám na stole dopis firmy, která si přidala do předmětu podnikání obchod s vojenským materiálem. A hned na ni nastoupila banka, že jí zruší účet.
Týká se to jen Česka?
Určitě ne. Od partnerů ve Slovinsku vím, že jim banka vypověděla služby, protože začali vyrábět vojenský materiál. Také ale vím, že lokální banky by sektor rády financovaly, ale mají negativní přístup svých mateřských centrál. Podobně jako já si stěžují v Německu, ve Francii, ale tamní velké koncerny mají silný politický lobbing a umějí si to zařídit. Vyhrožují propouštěním a podobně. Funguje to, ale třeba proto, že ne každý v dané bance dodrží etické kodexy.
Vnesla ministryně obrany Jana Černochová do zbrojní sféry čerstvější vítr?
Na hodnocení bych počkal. Posuzuji to podle kontraktů, které budou uzavřeny ve prospěch českého obranného průmyslu. Nakoupit techniku v zahraničí ještě nic neznamená. Nákupy, pokud se odehrávají, by měly být smysluplné, a hlavně koordinované. Nepořizovat si izolované systémy, které nespolupracují s celkem.
