Když se mi začne hodně dařit, stáhnu se, říká muzikálová herečka

Nepatříš mezi herečky, kterým po porodu stříhali pupeční šňůru už zase na jevišti. Stavíš se k nabídkám nových rolí jinak od doby, kdy ses stala mámou?
Diametrálně jinak. Moje původní představy, jak půjdu něco nového zkoušet, sotva to bude jen trochu možné, byly úplně mimo. Protože mi to prostě srdce nedovolí. Pro mě je čas s mým synem opravdu na prvním místě, zvlášť když je takhle malinký, jsou mu dva roky. Takže jsem se rozhodla, že dokud nezačne chodit do školky, nebudu ujíždět z domova každé ráno na zkoušky. Zatím Teodora nedáváme nikomu cizímu, zaprvé ho pořád kojím a zadruhé je na nás zvyklý, na mámu a na tátu. A já nechci, aby zažíval strach, protože strachu ho v životě čeká ještě hodně. To radši s díky odmítnu i sebezajímavější zkoušení. Dohodli jsme se jenom na projektech, kde byli tak hodní a tak o mě stáli, že mi ušili podmínky na míru. Za což jsem ale nesmírně vděčná.

Asi není náhoda, že Teodora nevystopuji nikde na sociálních sítích, viď? Synovy fotky a záběry si necháváte jen pro sebe.
Než ti odpovím, musím říct, že neodsuzuju nikoho, kdo se rozhodl v tomto ohledu se svým dítětem jinak. Ale já za to své nechci – a jsem přesvědčená, že ani nemůžu – rozhodovat. My Teodora respektujeme jako osobitou bytost, je přece jedno, jak je velkej. A já v tuto chvíli nevím, jestli by chtěl na těch všech Instagramech a Faceboocích být. Pokud po tom za pár let zatouží, dá si tam svou fotku sám.

Jednou jedinkrát jsme ho veřejně zpola ukázali, protože to bylo najednou silnější než my, ale nikdy více. Nechtěla bych, aby se mě ve dvaceti zeptal, proč na internetu koluje video, jak se poprvé posadil na nočník.

Ty sama jsi párkrát stála před rozhodnutím, zdali nebudeš muset ve jménu kariéry ukazovat něco podobného. Narážím tím v nadsázce na fakt, že ti hledači talentů opakovaně nabízeli dráhu popové krásky s bakelitovými písněmi, které by upíchli v rádiích. Ale ty jsi vždy odmítla. zalitovala jsi někdy zpětně?
Věř mi, že opravdu nikdy. Já totiž mám takový zvláštní povahový rys, nepovažuju ho za žádnou ctnost, ale prostě taková jsem: když se mi začne hodně dařit, stáhnu se. Zatímco většina mých kolegů chytne příležitost za pačesy a nakopne je to, já se leknu. Ráda kontroluju všechno, co dělám, a v takových okamžicích se polekám, že bych dělala věci, které bych neměla pod kontrolou a se kterými bych nebyla ztotožněná. Občas se dostanu do koloběhu, za jaký bych asi měla být ráda, jenže mi u toho není dobře na duši. A pro mě je psychika základem zdraví, proto vyhledávám v práci harmonii, chci u ní být vnitřně spokojená. Z toho důvodu sem tam zablokuju i nabídky, které jsou pro kariéru nejspíš strašně důležité. Uvědomuju si to, ale nikdy toho nelituju. Jen jsem pak trochu zvědavá, jak bych asi dopadla, kdybych se rozhodla jinak… Víš, já bych nikdy nechtěla být vystrčená na úplný vrchol téhle branže, být jednička. Nedejbože se tam držet celoživotně. Ten tlak musí být hrozný. Znamenalo by to plně se obětovat jen té jedné věci. Ale já chci mít rodinu a domov, nechci mít na prvním místě jenom sebe. Pro mě o tom život není.

Bylo nejtěžší odmítat po účasti v show Tvoje tvář má známý hlas?
To se děly zvláštní věci, kolikrát za hranicí mého chápání. Najednou se ti otevře šíleně moc dveří, za kterými je často i hodně peněz. Není jednoduché to ustát. Mně chodily například nabídky od firem, abych přijela na jejich večírek zazpívat jako Kylie Minoque nebo jako někdo jiný, koho jsem ztvárňovala ve Tváři. Vždycky jsem se omluvila, ať se nezlobí, že ani nevím, jak bych se na to měla sama upravit, vždyť na nás v televizi vždycky makal celý tým, abychom byli podobní všem těm zpěvákům, kteří jsou mnohem známější než my. Navíc já se chci prezentovat jinými písničkami. Potřebuji si za sebou stát. Nebo mi často volali kvůli moderování, ale já se tak necítím, od toho tu máme jiné profíky, k nimž vzhlížím. Sama jsem si moderaci zkusila dvakrát v životě, a to ještě na charitativních akcích svých kamarádů. Pozvánek do různých televizních pořadů bylo taky celkem dost, ale já přece dělám divadlo, které miluju, a snažím se ho nešidit. Potřebuju čas na ně a na práci na sobě.

Na druhou stranu na tebe každý týden koukaly v televizi statisíce lidí. Z toho se člověku musí zamotat hlava, ne?
A víš, že si umím představit, že jsem mohla občas někomu připadat nafoukaná? Stačí se při té děsné únavě neusmát pokaždé, kdy se to od tebe očekává… Přitom já skoro z každého natáčení odcházela s polodepkou, jsem totiž velký puntičkář, ale jen na sebe, druhé tím naštěstí neterorizuju. A jak jsme neviděli výslednou podobu našich vystoupení hned, honilo se mi hlavou tolik věcí, které jsem chtěla změnit, vylepšit. Do toho je to opravdu zabíračka, pracovní tempo je tam šílené. Takže když se mě pak někdo snažil, třeba i v dobrém, varovat, ať si dávám pozor, aby mi to nestouplo do hlavy, vždycky jsem si v duchu říkala: Kdybyste tak věděli, co je to za nápor a kolik práce a úsilí nás to stojí. Nemáme čas zblbnout.

Markéta Schimmerová Procházková

Nicméně nedostatkem sebevědomí jsi snad nikdy netrpěla. Nebo se pletu?
Určitým způsobem si opravdu věřím, jinak bych se nemohla postavit na jeviště, tak to prostě je. Takže nějaké sebevědomí mám a zároveň ho dokážu nemít. To například v případech, kdy jsem se při zkoušení potkala s režiséry, kteří herce udusávají, křičí na ně, protože s nimi třeba ani neumějí pracovat. Mě tyhle typy blokují, mám pak pocit, že jsem pořád vedle. Oni si možná myslí, že mě tím křikem vyburcují, ale ve mně vyvolají pravý opak. Je to také tím, jak jsem byla vychovávaná. Naši mi jednou řekli, že kdyby tušili, jakou profesi si jednou zvolím, vychovali by mě jinak. Protože já vždycky chci druhému vyhovět, to je pro mě prvořadé, jeho přání jsou pro mě důležitější než ta moje.

Jenže pokud je chceš plnit někomu, kdo jen křičí a neříká nic pozitivního, tak se vydáváš tak dlouho, až jsi úplně prázdný. A sebevědomí na bodě nula. V takové situaci mi nikdo nepomůže, na tom musím zamakat já sama. Práce na sobě je to, co utužuje mé pravé sebevědomí.

Na tebe začalo být vidět už v rodné Jihlavě, když ses jako sedmnáctiletá stala absolutní vítězkou pořadu Rozjezdy pro hvězdy. Byla ti lokální pozornost příjemná?
Spíš jsem si z toho dělala srandu. A s nosem nahoru jsem po Jihlavě taky chodit nemohla, i kdybych chtěla, protože můj tatínek má absolutní sluch. Vždy mě vedl k pokoře, po každém svém výstupu jsem slyšela upřímnou kritiku, která mě posouvala a zároveň dost držela na zemi. Rozjezdy byly moje první takhle velké vystoupení, a jestli mi s něčím fakt pomohly, tak s gymplem. Přestali mi tam totiž „jít po krku“ s předměty, kterým jsem moc nedávala, protože pochopili, čemu se chci v životě věnovat, a v té cestě mě podporovali. A přesvědčila jsem tím i rodiče. Ale že bych se cítila jako jihlavská hvězdička, to říct nemůžu. Je to malé město a znali jsme se hodně mezi sebou, což skýtá spíš nevýhody.

Takže přijetí na Konzervatoř Jaroslava Ježka pro tebe znamenalo vstupenku do velkého světa?
Já byla v Praze šťastná, protože jsem o té paní, co seděla naproti mně v autobusu, najednou nevěděla, že je to paní Vomáčková a že její syn chodil na základku dva roky pode mnou. Nebo jsem si mohla zajít na kafe, aniž by mámě do půlhodiny pípla esemeska: Tak jsem zrovna viděla tvoji holku, sedí v kavárně… Tohle mi vždycky přišlo tak strašně malý a zbytečný. Teda já říkám kafe, ale myslím cigaretu. Taky jsem to samozřejmě musela zkusit, co se divíš! Necháme tam to kafe, jo?

Já se spíš divil, když ses před pár lety vzdala velkoměstského života a přestěhovala se na venkov. Naplňuje to tvoje očekávání?
To ses nedivil jenom ty. Snad všechny kamarádky mi říkaly: Počkej, jak budeš trpět. Budeš tam většinu dne sama jenom s dítětem, ty, která jsi zvyklá být pořád mezi lidmi! Do půlroku jsi zpátky. A mně je tam tak dobře! Teprve teď se asi ukázalo, že jsem ve skutečnosti asociál první kategorie. Mně se takový život líbí. Až se dneska vrátím z Prahy, půjdeme na zahradu sbírat maliny, a já se na to těším od rána. Jo, já byla klasický kavárenský typ, dokud jsem nepotkala pravou lásku. Ráda jsem se bavila, nechtělo se mi večer domů, ale teď když takového chlapa mám a ještě spolu máme syna, je pro mě strašně těžké je opouštět. Přestože jezdit si celý den autíčkem, vláčkem a stavět dráhu je opravdu náročné, ať mi nikdo neříká, že pro něj ne.

Starám se o kytičky, zušlechťuju náš domek, rádi zveme kamarády na grilování a taky jsem začala péct, příště ti musím něco přinést. Všichni mě před tou změnou varovali, já se nezalekla. A je to skvělý.

Jak tě tak celou dobu poslouchám, ty jsi vlastně taková herečka na útěku.
A víš že jo? To si musím někam napsat.