Bezmála půl století starý Shafferův Equus nepřestává ani nyní nabízet hned několik znepokojivých témat. Které ve vás rezonuje nejvíc?
Fascinuje mě, jak Alan a všichni ostatní bojují s jeho vnitřní temnotou. Je to téma přijetí něčeho nepříjemného, co si člověk nese v sobě. Může to být třeba společensky naprosto nepřijatelné, a přece jde o naši nedílnou součást. Zvládneme si své vnitřní boje připustit? Dokážeme se smířit sami se sebou a osvobodit se od své temnoty?
Dotýkal jste se při přípravách inscenace té vlastní?
Ano. Každý z nás si prošel něčím, s čím se dlouho vyrovnává. Ani já pochopitelně nejsem výjimkou. Bylo mi jasné, že jestli do tohoto zkoušení půjdu, budu muset jít na dřeň a čerpat ze svých ne úplně příjemných zkušeností.
Všeuměl
|
A jste rád, že jste si tím prošel?
Určitě. Je to pro mě vlastně takový spolehlivý ventil. Znáte to, nosíme si v sobě zážitky, ze kterých se potřebujeme vyřvat, vybrečet, vypustit trochu agrese ven a já najednou tohle všechno můžu udělat v bezpečí jeviště. A když na něm vycházím opravdu ze sebe, NA dospěju k poměrně intenzivnímu prožitku. Pro mě je to očista.
Tedy divadlo jako terapie?
Potřebuju silný vnitřní prožitek, bohužel, nebo bohudík. Potom sice taky často potřebuju obejmout, ale neměnil bych. Každé představení je výzva. Takové divadlo pro mě má smysl.
Drama také ukazuje, jak hluboké šrámy v nás zanechává výchova z dětství, když se nevezme za nejsprávnější konec. Myslel jste u zkoušení na svého malého synka?
Opravdu moc. Co do dětí zasejeme, v nich jednou nevyhnutelně vyklíčí. Mám z toho velký respekt. Od narození Tobiáška se snažím dávat velký pozor na to, v jaké energii vyrůstá, co mu říkáme, jak se před ním chováme, protože všechno vnímá a nasává jako houba. Během zkoušení mi myšlenky na něj naskakovaly vlastně neustále… Určitě u mě vždycky najde podporu pro cestu, kterou si sám zvolí. Moc si přeju, abychom v jeho dospívání i v dospělosti měli hezký vztah.
Přepadají vás občas ve skrytu duše obavy, abyste jako otec obstál?
Ty jsem pociťoval už před Tobiášovým příchodem na svět a teď jsou ještě intenzivnější. Proto taky u svých rodičů, přátel a kolegů neustále sonduju, jak to dělat správně. Ujišťují mě, že s partnerkou Terezkou dáváme synovi dostatek lásky, péče i bezpečí, a stejně si říkám, jestli náhodou někde nedělám chybu. Tobíšek je naše první dítě, budou mu teprve dva, tak se v roli otce zatím zabydluju.
Takže se v herecké šatně proměnilo téma hovoru a před představeními řešíte s kolegy děti?
Snažím se v tom krotit, protože si ještě dobře pamatuju, jak jsem se cítil dřív, když všichni kolem probírali děti a já k tomu neměl co říct. Ale často se neubráníme a v zákulisí se strhne lavina dětských fotek nebo videí. A přiznávám, že mě to baví. Od narození Tobiáše mám úplně jiný vztah i k dětem kolegů a přátel, najednou mě opravdu upřímně zajímá, jak se mají, co se jim zrovna povedlo a tak dále. Otevřel se mi zcela nový svět.
Před necelými deseti lety plnilo drama Equus stránky světového bulváru, neboť hlavní roli nového nastudování na londýnském West Endu přijal Daniel Radcliffe a v jedné scéně se objevoval na jevišti nahý. Obával jste se, že nahotu předepsanou autorem po vás bude vyžadovat i režisér Martin Čičvák?
Abych byl upřímný, bál jsem se toho celkem dost. Martinovi jsem řekl hned na začátku, že jsem hodně stydlivý. Ale pak se ve mně něco hnulo, až jsem tím byl sám zaskočený. Jak jsem se během zkoušek dostával do poloh, ve kterých jsem jako herec doteď nikdy nebyl, a opravdu jsem se nesměl stydět tahat ze sebe úplně všechno, asi dva týdny před prvním představením jsem za Martinem přišel, že kdyby na tom trval, svlékl bych se. I když by to bylo podle mého názoru v naší inscenaci zbytečné, s čímž Martin souhlasil. Pro mě na tom bylo důležité, že jsem do toho stadia dospěl.
Ondřej Novotný
Jak byste popsal moment, který to ve vás zlomil?
Nešlo o jednu konkrétní chvíli, ale spíš o fázi, kdy jsem emoce čerpal z takové hloubky svého nitra, že už jsem byl na jevišti obnažený vlastně dlouho. Já jako Ondra. A jakmile jsem si tohle uvědomil, najednou mi bylo jedno, jestli k tomu ze sebe svleču všechno oblečení.
Ale uvědomujete si, že touto částí rozhovoru jsme nejspíš zklamali mnoho vašich fanynek?
Pořád lepší varianta, než aby byly zklamané, kdybych tam nahý byl.
Dohání vás popularita, zejména tedy ta televizní?
Úplně minimálně. Lidi se spíš stydí, a když už mě někdo osloví, je z toho vždycky milá chvilka. Stane se, že po představení dostanu Studentskou pečeť od někoho, kdo na mě počká před divadlem. Tak na takovou „popularitu“ nemám důvod si stěžovat.
Jak jste vnímal tu obrovskou otcovu, v níž jste vyrůstal a dospíval?
Tu jsem pochopitelně vnímal hodně. Už si ani nepamatuju, s jakými pocity, byla to pro mě danost. Ať jsme šli kamkoli, třeba jenom na obyčejný nákup, táta nás vždycky hrozně zdržoval, protože ho pořád někdo zastavoval. Jako malému mi nešlo moc na rozum, proč si chce s tatínkem povídat tolik cizích lidí, když je přece můj. Na druhou stranu se z řady těch cizích lidí stávali kamarádi, se kterými většinou byla legrace. Je pravda, že jsme často skutečně neměli klid. Ale táta s tím uměl šikovně zacházet a hájil naše soukromí, co to šlo. Tohle prostě byla jeho práce.
Nežárlil jste jako malý na všechny ty neznámé osoby, se kterými jste se musel dělit o tátův čas?
Nevzpomínám si, že bych to tak měl. To spíš později na základce žárlili někteří spolužáci, furt se do táty strefovali, takže jsem se ho dokolečka zastával. Nebo když jsem se potom dostal na konzervatoř, spousta lidí nevěřila, že to nebylo z protekce, a já měl neustále tendenci se obhajovat.
Což je možná celoživotní úděl lidí se slavným příjmením.
Snažím se tu profesi dělat po svém, jak nejlépe umím, a neopírám se při tom o kariéru ani jednoho z rodičů. Každý evidentně jdeme po jiných cestách. Tak myslím, že jsem pro diváky viditelný sám za sebe, a ne jako syn otce, kterého zná celá republika...
… za což zaplatil škatulkou, jíž se nemohl dlouhá léta zbavit. Vaše poměrně pestrá dráha jako by naznačovala, že děláte vše pro to, aby se vám nestalo totéž, tedy abyste nezapadl do nějakého žánrového šuplíku. Myslíte na to při zvažování nabídek?
Takhle nespekuluju, nebo tedy určitě ne vědomě. Spíš mám štěstí, že ke mně tak pestrá práce přichází sama a nejsem oslovován pořád na to samé. Z toho mám samozřejmě radost, můžu si díky tomu zkusit různé obory, třeba v poslední době jsem nadšený z možnosti zahrát si v rozhlasových hrách.
Navíc je tu vaše vášeň pro muziku, které se věnujete od dětství. Vidíte se jednou v čele vlastní kapely?
To je mé velké přání. Moje přítelkyně Tereza Krippnerová je kromě herečky také úspěšnou zpěvačkou, takže k tomu teď mám blíže než kdy jindy. V listopadu vydává svou druhou desku s jazzovou kapelou The Masters a já mám velkou radost, jak ta nahrávka zní. My spolu máme také rozpracovaný hudební projekt. Skládáme svoje písně, hudbu i texty, a plánujeme vydat album. Jenom se živým hraním bude problém. Já bych se totiž fakt styděl.
Počkejte, na divadle vám není zatěžko trhat se na kusy a zároveň se ostýcháte zahrát před lidmi písničku, kterou jste složil?
Těžko se mi to vysvětluje, zkrátka jít ven se svými vlastními písničkami pro mě znamená se odhalit mnohem víc než v jakékoli divadelní roli. Za ni se můžu schovat, nejsem to já. Kdežto představa, že předstoupím před lidi sám za sebe a začnu jim zpívat něco pro mě tak intimního, mě velmi zneklidňuje. Jde o prostor, který je doposud jenom náš s Terezkou, zatím se mě to příliš dotýká. Je mi jasné, že se musím odosobnit, protože na druhou stranu bych byl rád, kdyby se naše písničky dostaly k posluchačům a líbily se. Ovšem ideálně na cédéčku bez mé osobní přítomnosti. Partnerka se mi směje, jako zkušená zpěvačka otrkaná spoustou koncertů k tomu samozřejmě přistupuje jinak. Ty písničky vznikají bezprostředně z našeho vztahu, z lásky mezi námi. Proto jsou pro mě tak osobní.
Jaké na ně máte první reakce?
Pouštěli jsme je zatím jen pár přátelům a ti byli nadšení, ale to jsou přátelé. Nikdo vyloženě cizí je ještě neslyšel…
