Co může poslech vážné hudby přinést dětem?
Když s Formany děláme představení, snažíme se, aby si to diváci prožili. Aby získali pocit, že jsou uprostřed lesa, uprostřed nevyzpytatelné, tajemné, zábavné a nebezpečné džungle. Tyhle polohy, které příroda ukazuje, se dají vyjádřit vizuálně a také hudebně. Lidé mohou být překvapeni nějakým zvukem, něco je může vyděsit či polekat. Občas tam zazní i reálné zvuky, jako třeba kácení stromů, sekání. Tím ztvárňujeme svět lidí. Svět přírody oproti tomu více zůstává v té hudební stylizaci.
Pochopí to opravdu i děti?
Učil jsem na gymnáziu, zkušenost s mladým publikem mám, tak vím, že to vůbec nemusí být problém. Není potřeba děti hudebně hladit po hlavičce a jde spíš o to, aby tomu divák porozuměl, aby se v tom vyznal. Z toho vychází i můj předpoklad, že není nutné, aby byla hudba pokaždé jednoduchá a infantilní, ale musí být jasné, co sděluje a hlavně jakou emoci má vyjádřit.
Jak takové zvuky ztvárňujete, máte rád různé hudební hříčky? Vytváříte je již při komponování?
Samozřejmě, ale jsou to hříčky, které nemusí být nutně poslechově čitelné, to já jsem spíš hravý člověk. Ta hravost se musí projevovat i v psaní. V tomto případě je to samozřejmě samotné téma, které otevírá řadu možností, jaké zvuky použít. Mám skvělé partnery v hráčích z České filharmonie, kteří jsou tomu otevření, a tak posluchači uslyší spoustu neobvyklých zvuků a neobvyklých hudebních nástrojů. Například takoví bicisté se vyloženě těšili, až některé z nich vyndají z fundusu.
Hudba, výtvarno, tanec. Jak bylo těžké skloubit názory vás jako skladatele, Matěje Formana jako režiséra a scénografa a Štěpána Pechara, který je choreografem inscenace?
Zajímavé bylo, že se na všech složkách pracovalo simultánně. Pro mě jako pro skladatele to bylo svým způsobem těžší, ale zároveň i inspirativní. Stávalo se nám třeba, že vznikla choreografie scény, ke které ještě nebyla hudba. Jindy jsem zase napsal hudební plochu ke scéně, která ještě neměla vypracovaný scénář, a ten se pak tvořil následně, podle hudby. Byla to pro mě nová a zajímavá zkušenost. Také proto, že jsem vlastně poprvé psal hudbu pro moderní pohybový tanec. Není tu až na výjimky prostor pro mluvení nebo pro zpěv. Všechno musí odvyprávět muzika a taneční pohyb. V tomto směru jsme s Matějem byli často příjemně překvapení Štěpánovou choreografickou invencí, protože spoustu toho, co jsme vymysleli na papíře, tanečníci obohatili o něco, co by nás ani nenapadlo.
Museli jste udělat nějaké kompromisy?
Původně jsme tam vůbec nechtěli mít mluvené slovo. Problém byl ale trošku v tom, že hudba i pohyb jsou dost abstraktní umělecké disciplíny, takže jsme při tvorbě scénosledu a scénáře zjistili, že se bez něj neobejdeme. Opřeli jsme se o Kiplinga a jeho verše, které často komentují děj, ale jsou také trošku abstraktní. Máme radost, že do toho s námi šel Radek Malý. Je nejen básník, ale i autor literatury pro děti, takže dovede mluvit v metaforách, ale i velice srozumitelně.
Jaký je váš osobní vztah ke Knize džunglí. Četl jste ji v dětství? Ovlivnila vás?
Když jsem ji četl jako dítě, bylo to pro mě málo akční. Teď když jsem si ji znovu přečetl, byl jsem úplně nadšený. Ta kniha je velmi atmosférická, dějově košatá a je plná poezie. Otevírá celou řadu i v dnešní době aktuálních témat. Třeba téma iniciační nebo také obecně vztahu člověka k přírodě.
