Jaké to je, být Tachovská?
Být Tachovská v současné době není nic zvláštního. Žiji v cizině a tam to jméno nikomu nic neříká. A v rodném Brně, kde se snažím být co nejčastěji, už pomalu taky ne. Dřív, v mém dětství v padesátých a šedesátých letech, žilo ještě mnoho lidí, kteří znali mé prarodiče a jejich Drogerii na České, kde jim byla odebrána komunistickým režimem hned na začátku padesátých let. A mnoho lidí v Brně znalo mého otce Karla Tachovského, který pracoval napřed jako žurnalista v Lidových novinách a po jejich zrušení v rozhlase. Uveřejňoval verše, hrály se jeho divadelní hry, byl prostě součástí brněnského kulturního života.
O vaší rodinné historii vám vyšla nová kniha Řekni, že jsi Tachovská. Na co se mohou čtenáři těšit?
Vyrůstala jsem s pocitem, že pocházím z významné rodiny, i když o majetek rodina už přišla. Odtud titul knihy – když jsem měla něco vyřídit, řekla babička: „Katuško, řekni, že jsi Tachovská.“ A fungovalo to. Popisuji v ní historii svých předků, rodin Tachovských a Uxů, ze které pocházela babička. Uxovi založili koncem 19. století Slévárnu bratří Uxů na Plotní, která existuje do dneška. Všechny tyto rodinné události jsou popisovány na pozadí historického dění v Brně a v celé zemi, a to právě od druhé poloviny 19. století do přítomnosti.
Co vás na zpracování tohoto tématu lákalo?
Zdálo se mi, že osudy naší rodiny, propojené s vývojem rodného Brna, jsou velmi pestré a zajímavé, že čas s nimi často zatočil a byl někdy příznivý, a někdy ne, ale rodina existovala dál. Kromě toho se zabývám historií a i ta se mně zdála, právě v této periodě – konec 19. a celé 20. století – zajímavá a velmi různorodá. Takže jsem se rozhodla tato témata spojit.
Říká se, že si lidé po generace přenášejí rodinné vzorce. Objevila jste nějaké takové i ve vaší rodině?
Každá rodina má různorodé vzorce a typy lidí. V naší rodině se dá říct, že všichni byli čeští vlastenci, což je v knize podrobně rozepsáno. A byli to předkové podnikaví a obchodně zdatní, proto se obě rodiny až do příchodu komunismu velmi prospěšně vyvíjely. A když udeřila osudová rána, nějak se většinou s novou situací popraly a šly dál. Asi i díky tomu, že muži obou rodin si brali energické ženy z úplně jiných míst a kruhů, čímž přišla do rodiny vždy čerstvá krev a nové impulzy.
Vaše první kniha Když začalo pršet byla detektivka. Ve druhé se vydáváte do vaší rodinné historie. Jaké další žánry vás lákají?
Žádný další žánr mě zatím neláká. Člověk by se podle mě měl držet takových témat, kterým rozumí. Jestli najdu čas, dám se asi zase do nějaké detektivky, to není tak náročné jako historická témata. U nich se musí hodně vyhledávat a ověřovat, aby souhlasila data a události a aby člověk nepsal hlouposti, protože přesně neví, co se kdy stalo.
Jak dlouho už žijete v Německu? Cítíte se tam doma?
Maminka, její druhý muž a já jsme opustili Československo po sovětské okupaci země v roce 1968. Zatímco naši se hned usadili v Německu, já jsem nejprve rok žila v Paříži a studovala francouzštinu, pak jsem byla rok v Německu a rychle se učila německy, pak jsem odešla na rok do Anglie, zase kvůli studiu jazyka. Potom jsem už trvale bydlela v Německu. Naše začátky tam byly velmi pozitivní, naši dostali oba práci na vysoké škole, já jsem vystudovala mezinárodní školu jazyků a obchodu. Žili jsme tam dobře a spokojeně, ale jako domov bych Německo nepopsala. Můj domov je a zůstane Česko, přesněji Morava.
