V rámci projektu Zikmund100 podnikl se svým kamarádem téměř devítiměsíční cestu, během níž procestovali 32 zemí a urazili téměř 130 tisíc kilometrů. Už tehdy v Tomášově hlavě uzrála myšlenka, že Asií to teprve začíná, a v roce 2020 představil panu Zikmundovi projekt Expedice Z101.
Co nebo kdo vás inspirovalo jít touto cestou?
Nikdo, protože máma je účetní a pracuje v bance, táta řídí zemědělský statek a já v práci přicházel do kontaktu s lidmi, kteří znali různé druhy železa, což definovalo můj svět. Stejně tak jako fotbal na maloměstě a pravidelné návštěvy místních restauračních zařízení. To, že bych dokázal popisovat život lidí na nejzazších koutech planety, bylo tak vzdálené životu, který jsem žil, že realita je překvapení i pro mě. Ani studium na ČZU a v Portugalsku nenaznačovalo, že bych mohl dělat to, co právě teď dělám. Jako inženýr ekonomie jsem netušil, že někdy si budu stavět expediční speciál, se kterým budu jezdit po Africe, a košile s dlouhým rukávem a límečkem vyměním za taktické kalhoty.
Takže se nedá říct, že byste si plnil sen?
Nikdy jsem po životě, jaký žiji, netoužil, protože jsem netušil, že by takový život vůbec mohl existovat. Je to výsledek práce, příležitosti, tvrdohlavosti a vývoje situace, a to všechno dohromady dalo vzniknout možnosti žít život, o kterém jsem ani nesnil. Protože nejde snít o něčem, co ani nevíte, že by mohlo být. I ve svém věku se na cestách poznávám a posouvám, a to mi dává pocit, že žiji.
Jak jste se k tomu odhodlal?
První i druhou cestu provázela a stále provází spousta složitostí, které se musely vyřešit a o kterých prakticky všichni říkali, že vyřešit nejdou. Vždy se snažím hledat způsoby, jak to udělat, abych překážky, které mi stojí v cestě, odstranil. V Kovošrotu jsem pracoval do poloviny roku 2018, přičemž s tím, jak přibývalo aktivit spojených s cestou po Asii a já se dostával do tématu hlouběji a hlouběji, tak jsem najednou zjistil, že víc energie a času věnuji cestování a s tím souvisejícím aktivitám než prodeji šrotu. A tak jsem dal výpověď.
Vzpomenete na první cesty?
Nelze nevzpomenout na rodinné dovolené od mých asi devíti let, které se postupně stávaly utrpením pro všechny zúčastněné. Dneska mohu říci, že největší peripetie nastává ve chvíli, kdy se z turisty stává objevitel, protože to pozitivní, co turista vidí, neboť přináší na dané místo peníze, mizí ve chvíli, kdy se z něj stává někdo, kdo chce dané místo skutečně poznat. Ukázkovým příkladem může být dokonalý protiklad mezi turisticky přívětivými tureckými plážemi versus průmyslovým a přístavním Istanbulem. Jako turista tuhle zemi milujete prakticky kvůli všemu, jako objevitel čelíte střetu s místní civilizací.
A co první pocity štěstí?
Nevím, jestli to bylo štěstí nebo satisfakce, ale vybavuje se mi chvíle, kdy jsem pozdě, takřka za úplňku, seděl na zídce na svém nejjižnějším bodu Japonska a uvědomil si, že bez peněz a zkušeností, ale s obrovským odhodláním, jsem dotáhnul Zikmund100 až na nejvýchodnější bod své cesty, a od té chvíle jsem věděl, že každý další krok už bude směřovat domů. Pochopil jsem, že mám šanci asijskou cestu dokončit navzdory tomu, že v mém okolí se psychicky i fyzicky hroutili ti nejbližší.
Na co se lze před cestou připravit, a na co naopak vůbec?
Vždycky počítám s tím, že se dostanu na nějaké místo, které jsem si vytyčil, ovšem nikdy nevím, kdy přesně se na něj dostanu. To, co nikdy předvídat nelze, je chování lidí, takže jsem dospěl k tomu, že je mnohem snazší žít v pouštích, savanách a oceánech mezi zvířaty, jejichž chování je mnohem předvídatelnější, než je tomu u lidí.
Přišla vášeň pro focení až s cestováním, nebo to byl plán od začátku?
Focení je nedílnou součástí mé práce, takže vždycky, když mi někdo řekne, že fotky jsou pěkné a zajímavé, tak cítím satisfakci, ale sám za sebe musím přiznat, že nejsem fotograf. Nepovažuji se za něj a je to jen jeden z dílků toho, co všechno dělám. Fotka je pro mě nástrojem, jak lidem z civilizace přinést statický kousek divočiny, nebo alespoň částečně poodhalit život odlišných kultur.
Expedice Z101
|
Měl jste s focením zkušenosti?
Poprvé jsem držel foťák v ruce v Londýně na dovolené se svou tehdejší přítelkyní, které jsem výlet věnoval jako dárek za státnice. Vznikly fotky portrétů, přičemž tohle se opakovalo ještě v Amsterdamu a Rotterdamu. Po rozchodu jsem ty fotky už nikdy neviděl. Čili moje fotokariéra zahrnovala focení expřítelkyně a železa, což byla součást práce obchodníka se šrotem. O sedm let později moje fotky vyhrávají fotosoutěže.
Na jaké fotky jste hrdý?
Asi na fotky zvířat, protože moje cesta není fotoexpedicí a fotit zvířata je mimořádně náročné. Musím se dostat do jejich prostředí a získat jejich důvěru ve velmi složitých podmínkách, focení lidí si můžu ulehčit buď penězi, či jejich zálibou v pohledu do kamery. Přiznám se, že využívám oboje. Naproti tomu fotky zvířat nemusí být a nejsou dokonalé, ale ten zážitek ze souznění s divokou přírodou je nezapomenutelný.
Byl jste kvůli nějaké situaci při focení třeba i v ohrožení?
V Keni na mě při focení orlovců útočili hroši, kterým jsem na loďce narušoval jejich teritorium. V Súdánu jsem se focením dostal do přímého ohrožení života, když jsem utíkal před vojáky, kteří na mě mířili.
Šlo vám už někdy v minulosti o život, nebo byl jste v nějakém nebezpečí?
V přípravách na expedici jsem byl nucen pohybovat se v těch nejhorších podmínkách, které Česko nabízí. Běžně jsem chodil v minus 17 stupních 20 kilometrů pěšky lesem, přespával v přírodě, brodil se v ledové vodě, abych svou hlavu a tělo připravil na to, co všechno může na cestě nastat. V Libanonu jsem několikrát koukal do hlavně samopalu a netušil, jak to dopadne. Když jsem se vydal zdolat nejvyšší horu v Libanonu, zapadl jsem ve sněhové vánici a auto se sesunulo ze srázu, tak jsem si říkal, že tohle nemusí dopadnou dobře. V Súdánu mě zatkli v oáze, o které nikdo údajně neví a kam se prý nedá dostat. Zatkli mě, čtyři dny jsem strávil ve vězení, prošel 16hodinovým výslechem, při kterém jsem několikrát musel vojákům vysvětlit, že Česká republika neleží ve Francii ani v USA a že jim skutečně nemůžu dát svoje boty.
Jste vlastně dobrodružný typ?
Nikdy bych o sobě neřekl, že jsem dobrodruh, ale mám rád výzvy a podobné situace je přinášejí, a tak je jen na člověku, jak se s tím vyrovná. Když člověk má to štěstí, že k životu přistupuje pozitivně, tak je vždycky šance z toho vyváznout živ a relativně zdráv, a právě tohle je podle mě důvod, proč cestovat. Přijímat výzvy a učit se je překonávat.
Strážce streamu
