Pavole, podle vlastních slov jste byl pořádně ozářen, když tři dny po vašem narození vybouchl Černobyl, a odtud se vzal váš talent: ve třech měsících jste prý mluvil a ještě jako batole lovil ryby holýma rukama. Nebo je to prozaičtější a nadání jste podědil v rodině?
Ne, v rodině se divadlu ani umění nikdo nevěnoval. Opravdu za všechno vděčím černobylskému ozáření.
Humor vám skutečně nechybí – proto jste si pro svoji hereckou kariéru zvolil právě divadelní dráhu mima a klauna? Dovedu si představit, že jiné herecké disciplíny jsou možná v showbyznysu lukrativnější.
Tyto disciplíny jsou mi nejbližší. Nikdy jsem nedělal čistou pantomimu ani klauna, ale spíš si z každého přístupu vybírám to, co mi k danému dílu přijde nejvhodnější. Rád kombinuji různé žánry. Každopádně showbyznys mě ničím neláká.
Proč se používá termín „fyzické divadlo“? Není snad každé divadlo fyzické, tedy nějak ztvárněné tělesnou aktivitou herců?
Ano, svým způsobem je fyzické každé divadlo. Nicméně pro mne tento termín zahrnuje divadlo, které z pohybu přímo vychází. Takže ve fyzickém divadle jsou pohyb a tělo nositeli symbolů a metafor a text je upozaděný. Naopak v činohře je skoro vždycky prvořadý text daného představení. Ale samozřejmě i takový Hamlet se dá inscenovat jako fyzické divadlo – úloha textu se stane druhořadou a větší význam se přenechá pohybovým prostředkům.
Na brněnské JAMU, kde jste studoval, teď působíte jako pedagog. Co především se snažíte studentům předat?
V současnosti učím hlavně zahraniční studenty, kteří v rámci programu Erasmus přicházejí do Brna z různých evropských zemí. Takže třeba Španěly, Brity, Francouze, Turky a další. Moje lekce tvoří psaní a fyzická práce, přičemž kladu důraz na autorskou tvorbu. Snažím se ve studentech zažehnout touhu po vlastní podobě divadla. Proto začínáme od prázdného papíru a statického těla v prostoru. Chci, aby nebyli jen interprety, ale také tvůrci.
Říkáte o sobě také, že hledáte hranice divadla jednoho herce. Co to znamená?
Divadlu jednoho herce se věnuji už deset let a stále mě baví. Někomu se může zdát, že divadlo potřebuje minimálně dialog dvou herců, ale není to tak. I jeden herec dokáže zahrát několik postav, vytvořit různé atmosféry a zaplnit scénu obrazy. Pořád se dají hledat nějaké nové tvary, hlavně kombinací žánrů a postupů. Některé mé hry se blíží víc činohře, jiné zase spíš pantomimě. Zrovna pracuji na scénáři celovečerního stand-upu, ale nejspíš bude taky obsahovat divadelní prvky.
Získal jste různá zahraniční i tuzemská ocenění. Co je pro herce ve vaší branži tou nejvyšší metou? Takovou Zlatou palmou nebo Oscarem mimů a klaunů?
V tomto nemám přehled, protože nedělám divadlo kvůli soškám. Největší metou pro mě je, když mají lidé o moji tvorbu zájem, chodí na má představení a odcházejí s pocitem, že zažili neobyčejný večer. Takže tím nej oceněním je, když mi například někdo přijde po představení říct, že se už dlouho takhle od srdce nezasmál...
Co televize, láká vás? Například improvizační pořady typu Partička a podobně? Nebo film?
To záleží na konkrétním projektu. Za poslední roky jsem dostal několik nabídek na účinkování v televizních pořadech nebo reklamách, ale žádná mě nepřesvědčila. Nepotřebuji přece vzít všechno, co přijde – nechci účinkovat v něčem, za co bych se později sám před sebou styděl. Stejně tak mne neláká hrát divadlo v prostoru, ve kterém se jiný večer produkuje striptýz. Myslím, že v mojí branži je důležité nebrat všechno.
Jste autorem svých her. Kde pro ně berete inspiraci?
V každodenním životě, protože divadlo má být zrcadlem života. Pozoruji a zaznamenávám si střípky autentických situací, dialogů či pohybů. A pak z nich skládám hru. Zajímá mě člověk. Úplně souhlasím s tím, co řekl významný německý režisér Thomas Ostermeier: „Nerozumím ani sobě, ani těm, kdo stojí proti mně. Dělám divadlo proto, abych pochopil, kdo je člověk.“
Je mi jasné, že všemu tomu pohybu na jevišti musí předcházet i trénink, že musíte být v kondici. V jednom svém článku vás kritik Jan Rejžek trefně označil jako „pružného hocha z Trenčína“. Čím se udržujete ve formě?
Cvičím, běhám, dělám jógu, plavu, chodím pravidelně do sauny... Anebo jezdím s kočárkem, protože mám téměř dvouletého syna Alfréda. Jsem taky denně na kole, to je moje celoživotní láska. Někdy na ně naskočím i v deset večer a vyjedu někam na kopec s pěkným výhledem – třeba na Špilberk nebo Kraví horu. Tam pak tvořím a píšu. Možná za to taky může Černobyl, ale nějak se nedokážu nehýbat.
Jaké je vaše léto? Letošní divadelní sezona je teprve před námi, takže předpokládám, že si spíš užíváte volno...
Ano, červenec byl hodně o volnu, které jsem si užíval, ale od srpna zase začínám hrát svá představení a navazuji na pohybové spolupráce, které mám momentálně rozběhnuté v Plzni, Mostě, Praze a Liberci. Například v pražském Divadle ABC se chystá premiéra adaptace slavného románu Vojna a mír v režii Michala Dočekala. Tím, že i nám divadelníkům ukrojila koronavirová situace velký kus minulé sezony, začne ta nová podstatně dřív a ve vysokém tempu.
Máte také na závěr tipy na hry, ve kterých vás můžeme vidět v nadcházející sezoně?
V nové sezoně budu hrát pravidelně svůj repertoár, nejčastěji asi hry Pozemšťan, Pri kase a Čecháčci a Čoboláci. Nedávno jsem přijal pozvání do Slováckého divadla v Uherském Hradišti a od října tam budu mít sérii večerních improvizací s herečkou Petrou Staňkovou. K tomu už několik měsíců píšu dvě nová díla. Jednak už zmíněný sólo stand-up a pak také jednu hru pro tři herce – tedy mě a přátele Terezu Marečkovou a Dalibora Buše z Husy na provázku. Na jaře 2021 bych si měl poprvé vyzkoušet divadlo pro nejmenší: v Divadle Polárka bude režírovat mim Radim Vizváry a přizval mne jako hosta. Vypadá to, že sezona 2020–2021 bude nanejvýš bohatá.
