RECENZE: Trojanové hledící do moči

Když natočíte životopisné drama o muži obdařeném léčitelskými schopnostmi, obsadíte do něj jednoho z nejoblíbenějších českých herců, k tomu jeho syna a pak je předhodíte koronavirem vyhladovělému českému divákovi, máte na kontě hit jako vrata. Tak nějak uvažovali tvůrci a posléze i distributor filmu Šarlatán, který vstupuje do tuzemských kin. A víte co? Nejspíš měli pravdu. Sledování osudů léčitele Jana Mikoláška je totiž zábavné. A to je možná něco, co byste u filmu, kde koukají jeho hrdinové notnou část stopáže do sklenic s močí, nejspíš neočekávali.

Už ohlasy na světovou premiéru na festivalu Berlinale vzbudily u potenciálních diváků to správné očekávání. Pak ale přišla koronavirová pandemie a klasická premiéra se musela o půl roku odložit. Že uvidíme snímek spíše evropských nežli průměrných českých kvalit, pak slibovala také účast polské režisérky Agnieszky Holland. Šarlatán nakonec působí dokonce až hollywoodsky. Jakkoli to může být konzervativnějšímu divákovi někdy na překážku.

Ústřední postavu Jana Mikoláška, jenž díky svému léčitelskému nadání v průběhu několika desetiletí pomohl tisícovkám lidí, ztvárňuje ve snímku osvědčený Ivan Trojan. Protože ale snímek někdy možná až příliš doslovně mapuje velkou část života této nevšední osobnosti, bylo třeba obsadit jeho mladší verzi. Té se zhostil jeho devatenáctiletý syn Josef, jenž herecký koncert otce svým vlastním velmi příjemně doplňuje. Mé sympatie si přitom tenhle mladík získal až nyní. O to cennější to pro mě je, protože jsem byl loni nucen v kině sledovat jeho podstatně méně povedené drama Cena za štěstí.

Klíčovým motivem filmu jsou vnitřní démoni a určitá specifická rozpolcenost hlavního hrdiny. Ten se totiž dílem chová jako lidumil, aby se vzápětí zachoval jako mrzout či regulérní hajzl. Tvůrci tak diváka klidně nechávají tápat, zda hrdinovi fandí, či už ho jeho přístup začíná štvát. Nu a pak tu máme milostnou linku s jeho asistentem.

V tuzemsku prakticky neznámý a vedle subtilního Trojana ještě urostleji působící Juraj Loj je v Šarlatánovi coby Mikoláškova pravá ruka vyloženě příjemným zpestřením. Na českých obrazovkách byl k vidění například v seriálu Za sklom, ale jeho postava si dala rychlý odchod kvůli kulce do hlavy. Jasně, konzervy a homofobové si nejspíše postěžují na Hollywoodu poplatné otevřené sexuální scény s Trojanem. Spíš si ale myslím, že většina ocení sebevědomé dílo, které zpomaluje až v závěrečné třetině. Tady se totiž ještě více mění ve statické soudní drama.

Šarlatán je z hlediska filmového řemesla velmi solidní podívaná. Šlape i po vizuální stránce díky práci kamery, rekvizitářů, kostymérů a maskérů. Podle Josefa Klímy, který spolu se scenáristou Markem Epsteinem napsal o Mikoláškovi knihu, se mnoho věcí vyobrazených ve filmu nestalo. A mně je to fuk. Až budu chtít koukat na skutečný příběh, jak se opravdu odehrál, podívám se raději z okna.