Křehká žena a těžká motorová pila, jak to jde dohromady?
Kdysi jsem se seznámila s uměleckým řezbářem, který mi poprvé půjčil motorovou pilu. Nikdy na to nezapomenu. Jak jsem viděla, co se s ní všechno dá dělat, byla pila doslova láskou na první pohled. Používám i dláta a menší nástroje. Pila je ale nejoblíbenější. Je to rychlé, i nebezpečné, ale krásné. Pak mě okouzlila i flexa nebo opalování povrchu dřeva.
To je docela nebezpečné výtvarné umění.
Souhlasím. Když pracuje řezbář jen s dlátem, může si v klidu přemýšlet o tisíci dalších věcech. To s motorovou pilou nemůžete. Musím se stoprocentně koncentrovat.
Nikdy se vám nic nestalo?
Jednou jsem se zamyslela při práci s flexou. Vylítla mi a mám tři malé šrámy u úst. Na noze drobné šrámy, to mi zase ujela pila. Svět mě ale miloval a nic horšího se nestalo.
Práci se dřevem jste zdědila po dědečkovi i otci?
Děda i otec pracovali se dřevem ještě vedle své práce. Asi bych mluvila spíš o truhlařině, ale dokázali vyrobit snad všechno. Táta truhlařil i vyřezával. Musím na něho prozradit, že jak neustále něco vymýšlel, měl dokonce patent na vynález. Vymyslel padací nulátko. Kružítko, které umí udělat nejmenší kružnici na světě. Dneska si s tím poradí grafický program v počítači, ale tehdy žádné počítače nebyly. Pravda ovšem je, že tohle kružítko se vyrábí a prodává dodnes. Patent byl sice na Kovopol, kde pracoval, protože tam se vyráběla i kružítka, ale bylo to z jeho hlavy. Ještě bych doma našla doklad, že má patent anglické královny na to padací nulátko. I když je psaný na firmu.
Původně jste se dřevem tak moc nepracovala, byla to jen zábava?
Děda i táta měli dílny, dělali pro známé i sousedy. Pro tátu byla řezbařina relax. Až já jsem se rozhodla, že si z toho udělám práci na plný úvazek. Protože jsem ale měla dřevo pořád kolem sebe, tak jsem pochopitelně třeba své první dřevěné srdíčko pro mamku k narozeninám vyřezala sama. Zajímavé ale je, že i když jsem tátovi se dřevem různě pomáhala, rodiče ani nenapadlo, aby mě dali na uměleckou školu. Šla jsem na gymnázium. Docela jsem tu školu nenáviděla, ale bavily mě jazyky, což se mi později hodilo. Dodnes se vídám se svou profesorkou angličtiny. Byla to ona, kdo mi přinesl leták na au-pair do Anglie. Byla jsem v úplně první vlně českých au-pair, zůstala jsem v Británii nakonec čtyři roky. Dokonce jsem chodila v Cambridge na angličtinu, mám kvalifikaci na to učit ji. Když jsem se vrátila domů, nastoupila jsem do americké korporace Kimberley Park. Oni vyrábějí plíny. Strávila jsem tam dvacet let na různých postech.
To se dost liší od toho, čím se zabýváte teď.
Byla jsem product developer. Vše kolem plen, je to docela specifický výrobek. Plíny se například liší podle regionů. Například pro Itálii musí být pleny větší, protože italské děti bývají větší, a navíc víc čurají. Je tam větší horko, a víc proto pijí. Američané zase mají malé děti. Do Izraele nemůžete dát pleny s obrázkem prasátka. Než se začala nějaká série vyrábět, testovala se. Maminky dostaly balíčky plen a hodnotily je. My je poslouchali za plentou, abychom nebyli ovlivněni. Procestovala jsem s plínkami celý svět. Byla jsem v Jihoafrické republice, a dokonce půl roku v Rusku.
Rusko je aktuální téma. Jak na ně s odstupem let vzpomínáte?
Američanky plíny neřeší, je to pro ně spotřební zboží. Rusky? Doma dají dětem obyčejné, levné, když jdou ven nebo na návštěvu, navlečou děti do značkových. Navíc když ruské dítě nosí pleny ještě v půl roce, je to špatně. Při hodnocení nám ruské matky navrhovaly, zda by nemohly být pleny uzpůsobené tak, aby když se už starší dítě do pleny vyčurá, mohlo dostat nějaký elektrický impulz. Aby si od plen odvyklo. Nejdéle jsem tam strávila pět měsíců a mohu upřímně přiznat, že po návratu domů jsem děkovala, jak to u nás je, jak to všechno funguje.
Zabývala jste se i v této nadnárodní korporaci tvorbou ze dřeva?
Vyráběla jsem například různé dekorace ze starých palet na zeď. V Novém Městě nad Metují jsem kamarádce předělala interiér její cukrárny Kamila. To mi už pomáhal můj současný manžel, pracuje se železem. Například na stoličky a sochy mi vyrábí stojany. Pak už jsem ale přestala mít sílu pracovat v tak velké firmě, nesedla mi ani nová šéfová tady pro Česko, mimochodem Ruska. Tak jsem to zabalila a šla do svého.
Pomalu jste si vytvářela image výtvarnice?
Nějaký čas po rozvodu jsem se odstěhovala do města do paneláku, ale potřebovala jsem pořád něco dělat se dřevem, řezat. Pronajala jsem si suterénní místnost v jednom klubu. Nové Město nad Metují má partnerské město v německém Hildenu a radnice mě tam poslala na nějakou soutěž. Přivezla jsem čtyři sochy. Jim se tak líbily, že je ode mě koupili a dodnes tam stojí na náměstí. Jmenují se Moudrost, Láska, Pokora a Strom života.
Přestup do nejistého světa vlastního podnikání asi není vždy snadný?
Najednou jsem se musela naučit nejen něco tvořit, ale taky to prodat. Výtvory, svoji práci, nápady. Proto jsem začala jezdit do Jičína k jedné paní a ta mě hodně naučila. Jaké jsou moje náklady, kolik stojí materiál, energie, nástroje. Ale taky to, jaké máme rodinné náklady, abych si vypočítala, kolik má stát hodina mé práce. Dostávala jsem úkoly, například cestou domů se zastavit v deseti firmách, oslovit je a nabídnout, co dělám. Nebo zjistit, kde jsou jaké výstavy.
Vedle soch a bytových doplňků učíte děti poznávat přírodu, les i pracovat se dřevem.
Vzala jsem si vzor z německého spisovatele Petera Wohllebena, píše krásné knihy o lese i o stromech, jak žijí a fungují, jak mezi sebou hovoří a jak se vzájemně varují před nebezpečím. A na tom jsem postavila svůj výukový program Život stromu. Jeho součástí je nejen povídání o životě stromů. Vozím s sebou kusy různého dřeva, vzory stromových kůr. Děti si mohou něco samy vyřezat, obrousit, něco nakreslit na dřevěné kolečko a podobně. Větší děti gravírují dřevo, vyrábějí svícen nebo na jaře vrbové píšťalky. Mikroskopem si prohlížíme s dětmi listy, jak dýchají. Aby viděly, jak žije příroda.
Strážce streamu
