Před několika týdny jsme se s kamarády sebekriticky shodli, že naše generace hráčů je tou nejlepší. V mládí jsme pařili na prvních počítačích, ale zároveň lítali venku bez zátěže elektroniky. Stále zvládneme obstojně opravit Windows, nakrmit dobytek a pak ležérně zavěsit merunu do vinglu. Jo, známe i slovo vingl.
A teď to hlavní. Máme ty „soft skills“ pilované na vytáčeném internetovém připojení. Konkrétně hraní prvních on-linových her vyžadovalo nemalou sociální zdatnost. Třeba přesvědčit rodiče, že za šokující účet za internet může sběr informací pro plnění domácích úkolů. Namísto toho jste po zahučení modemu tu-dům-tu-dům naskočili do hry. Krátce nato vás někdo na mnohem vyšší úrovni odpravil, obral o týdny sbírané vybavení a pak vám ještě vypadlo připojení, protože byla zrovna špička.
Na těchto hrách byl však krásný pocit semknutosti skupiny proti všudypřítomnému nebezpečí. Malé gildy a klany zajišťovaly hráčům přátele, ochranu a možnost kariérního postupu. Museli jste nejdříve usilovat o vstup do takového uskupení, což se rovnalo zaslání CV na patřičné fórum a podstoupení přijímacího pohovoru. V prvních populárních onlinovkách jste byli odkázáni na vlastní schopnost vycházet s lidmi, protože o samotě nešlo ničeho dosáhnout. Vždy byl čas a nutnost s druhým pokecat, když vám v duchu vzájemné výměny vařil lektvary za nově ukovaný meč.
Ve srovnání s dneškem zde bylo málo pravidel a velká volnost, proto se komunita musela regulovat sama. Je zajímavé, jak člověk i ve vývoji virtuálních společenství postupuje od kolektivismu k individualismu.
