Strach je jeden z mých nejlepších kamarádů, říká Miroslava Jirková

Byla jste jednou z průkopnic slacklinu u nás, co vás na tom tehdy lákalo?
Procházka nebem, touha po létání a ještě něco víc. V roce 2005 se v horolezeckém časopise Montana objevily fotky highline na Lost Arrow Spire z Yosemit. Impozantní skalní věž spojená s ještě monumentálnější stěnou tenounkým provázkem, uprostřed něhož se v nekonečném, bezmezném prostoru jakoby nic vznášel člověk. Byla v tom všeobjímající svoboda, propojení s vesmírem. Okamžitě jsem to chtěla také zkusit. Jenom jsem netušila, co všechno to „jakoby nic“ představuje.

Co je na této kratochvíli nejtěžší a co naopak nejkrásnější?
Trefné označení – kratochvíle. Fascinuje mě, kolik významu je dnešní lidstvo ochotné podobným kratochvílím v podobě všemožných sportů či koníčků přisuzovat. Ta kratochvíle je popravdě řečeno docela dřina, ale když se lajnerů zeptáte, co je na tom chození nejtěžší, odpovědí vám „první krok, a pak hned ten další“. Nejkrásnější je okamžik, kdy najdete rovnováhu – ve všech významech toho slova, nejde jen o tu fyzickou – kdy do sebe všechno zapadne, kdy najednou pochopíte, že všechno je přesně tak, jak má. Často to bývá jen chvilička, kterou ale chcete zažívat znova a znova.

Miroslava Jirková s přítelem Janem Trávníčkem

V začátcích vás bylo jen několik, nyní jsou to pouze v Česku stovky lidí. Pořádají se různé akce, píší knížky, chodí se přes Vltavu. Jste ráda, kam se slackline posunul?
Pro mě je slackline jedno velké dobrodružství spojené se spoustou hodnot, z nichž některé jsou v poslední době dost opomíjené nebo se k nim pomalinku začínáme vracet. „Lajna“ vás vyžene ven, do přírody, ideálně s bandou kamarádů, pak je mnohem víc zábavy a smíchu a snáz se hledá motivace i odhodlání se trochu „kousnout“. Donutí vás zapojit a posílit i svaly, o nichž netušíte, že je v těle máte. Přiměje vás propojit se s intuicí a najít vnitřní klid, stačí jediná nekontrolovaná myšlenka – a jste dole. Naučí vás soustředění, někdy je tak silné, že samovolně přejdete do meditace a to se pak dějí věci. Dokud se se slacklinem bude šířit a dodržovat i původní filozofie, že by po nás měly zůstat jen stopy vyšlapané do vzduchu a možná pár fotek, tak za mě čím víc, tím líp.

Kromě chození po tenkém laně se vydáváte často také lézt do hor. Je to stejná touha, nebo se musíte v sobě nastavit trochu jinak?
To nastavení za mě zařídil někdo jiný. Díky, mami, díky, tati, díky, všichni mí předkové a vesmíre plný příležitostí.

Četl jsem, že nemáte strach z výšek, ale nějaký respekt mít musíte, ne?
Ne, ne, já mám strach a vůbec o něj nechci přijít. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů. Spoustakrát už mi zachránil život. Jenom jsme si museli ujasnit, že pánem jsem tady já, takže paniku ať si strčí někam. Že radit může, ale třást mými koleny už je trochu za hranou, a že nesmí všechno hned vidět v těch nejčernějších barvách. Víte, býval to hrozný pesimista.

Letos jste měli odcestovat do Nepálu otevřít první českou hospodu. Asi to půjde zase až kolem Vánoc. Jak vás projekt napadl?
Pořád ještě zůstává velkou otázkou, jestli budeme moct odletět a také jestli bude pro koho otevírat. Ale bylo by to super. Celé je to nápad našeho kamaráda Bohouše. Učil se u nás na kurzu lézt, pak s námi odjel na trek do Nepálu, a když tam po večerech v rámci aklimatizace musel pít hektolitry čaje a snít s ostatními účastníky zájezdu o oroseném půllitru s bílou čepicí podobnou ledovcům na vrcholcích okolních kopců, začala mu v hlavě klíčit tahle myšlenka. Svěřil se nám s ní ale až v Česku a my kývli a začali kout pikle.

Do Nepálu se vracíte opakovaně, co je na něm tak úžasného?
Pamatujete si ten pocit, když jste byl malý a rodiče vás po skončení školního roku dovezli k babičce? To příjemné zašimrání při prvním nadechnutí plném známé, přitom nevšední vůně spojené s létem, prázdninami, s očekáváním dobrodružství. Přesně to cítím, když vystoupím na letišti v Káthmándú. Je toho tolik, co mi Nepál dává, co mě učí vidět, že by to klidně vydalo na celou knížku.

Byla jste na několika osmitisícovkách, ale nikdy jste se nedostala až na vrchol. Mrzí vás to, nebo to není ten hlavní cíl pro vás?
Pro mě vrchol opravdu není to bájné místo, na které se musím vysápat, aby výlet dostal smysl. Když lidé říkají „Chtěl bych vylézt na osmu“, zpravidla tím myslí, že by chtěli mít fotku z vrcholu a slávu a obdiv s tím spojené. O hodiny a dny šlapání do kopce jim vůbec nejde. Stejně jako když někdo říká „Já bych chtěl umět anglicky“, ale biflovat slovíčka se mu nechce. Moje pohádka se odehrává cestou, všechny ty po sobě následující chvilky, jak se mění výhled, jak po poledni začne každá vločka sněhu na svahu házet jinak barevné prasátko, jak nám vítr v noci mlátí zmrzlým stanem o tváře a my se těšíme zpátky do pohodlí základního tábora, úlevu po překročení rozšklebené trhliny, všechnu tu krásu i nepohodlí, protože přesně tím se člověk stává silnějším, ne v očích ostatních, ale sám v sobě. Ale možná jsem to celé jenom špatně pochopila (smích).

Miroslava Jirková s přítelem Janem Trávníčkem

Jak prožíváte letošní rok poznamenaný pandemií koronaviru?
Pandemie nám s přítelem ruší jeden projekt za druhým. Nemohli jsme odjet na už připravenou expedici, otevřít Czech Pub v Káthmándú, který měl začít fungovat už na jaře, rušíme další a další treky i přednášky. Náš kamarád Šerpa říká, že podle jejich tradice s každou ztrátou od člověka odchází nějaké zlo. Pokud to tak je, nedovedu si představit průšvih, který by nás čekal, kdybychom o tohle všechno nepřišli. Na druhou stranu jsme mohli po dlouhé době vypadnout z koloběhu neustálých přesunů, zůstat chvíli na jednom místě, nechat oddychnou těla i duše, strávit víc času s lidmi, které máme rádi. Dostali jsme krásné jaro, které jsme v mém oblíbeném Česku netrávili už několik let. Teď už ale máme opravdu absťák a rádi bychom se vrátili do Nepálu, který je naším druhým domovem.

Mohla jste si víc užívat Tábora a okolí, odkud pocházíte. Máte tam oblíbená místa?
Tábor je moje oblíbené místo na planetě. Vždycky se tam budu vracet kvůli jeho energii, a hlavně hrstce svých oblíbených lidí.